The Project Gutenberg eBook of Vlci proti Mustangům
    
This ebook is for the use of anyone anywhere in the United States and
most other parts of the world at no cost and with almost no restrictions
whatsoever. You may copy it, give it away or re-use it under the terms
of the Project Gutenberg License included with this ebook or online
at www.gutenberg.org. If you are not located in the United States,
you will have to check the laws of the country where you are located
before using this eBook.

*** This is a COPYRIGHTED Project Gutenberg eBook. Details Below. ***
***     Please follow the copyright guidelines in this file.      ***


Title: Vlci proti Mustangům

Author: František Omelka

Release date: February 3, 2009 [eBook #27974]
                Most recently updated: February 26, 2016

Language: Czech

Credits: Produced by Miroslav Malovec, Jana Klimentova and Andrew Sly


*** START OF THE PROJECT GUTENBERG EBOOK VLCI PROTI MUSTANGŮM ***




Produced by Miroslav Malovec, Jana Klimentova and Andrew Sly






FRANTIŠEK OMELKA


VLCI PROTI

MUSTANGŮM


ILUSTROVAL AKAD. MALÍŘ

K. T. NEUMANN


43. SVAZEK KNIHOVNY JITRO

VYDAVATELSKÝ ODBOR ÚSJU BRNO




I


Na břehu Rosavy, kousek za Košíkovem, leželo osm chlapců. Byli to
členové Lojzovy tlupy.

Takových klukovských tlup bylo v Košíkově několik. Ale všechny
dohromady neznamenaly tolik, jako Lojzova.

Lojza i jeho kamarádi sršeli vždy vtipem a nápady. Kdo by je však
spatřil dnes, byl by udiven. Leželi mlčky a zádumčivě hleděli do
zlatých vln, v nichž se koupalo červencové slunce.

»Už toho mám dost,« řekl pojednou Lojza, vytáhlý hoch jiskrných očí.
Hněvivě pohodil bujnou kšticí a prudce vytrhl trs trávy.

»Čeho?« pohlédlo na něho několik chlapců.

»Toho, že už kdekdo odjel na prázdniny, jen my tu sedíme jako
zločinci ve vězení.«

»A je ti snad zle?« krotil ho rozvážný světlovlasý Milan. »Nikdo tě
nehlídá. Můžeš se koupat, můžeš --«

»Že nás tu nikdo nehlídá? A krávy -- to je nic? Pohni se od nich!
Vlezou někam do jetele, a večer nechoď ani domů!«

»Mne by to pasení krav nemrzelo,« ozval se Jožka, nejmenší chlapec z
celé družiny. »Ale když si představím, že ostatní kluci jsou bůhvíkde
a že se budou po prázdninách ve škole naparovat, tak mám taky zlost.«

»Proč zrovna my jsme tu museli zůstat?«

»Proč? Protože nemáme nikde bohatou tetu.«

»Anebo strýce!«

»Já bych mohl jet na prázdniny k dědečkovi, ale on bydlí přes dva
domy od našeho,« řekl kysele Mirek. Bylo vidět, že tentokrát se na
dědečka opravdu zlobí. Pročpak se nevystěhoval z Košíkova někam
daleko -- no, třeba k moři?

»Co se dá dělat, kluci!« smiřoval je s beznadějnou skutečností Cyril.
»Jen když máme co jíst!« Vytáhl z kapsy krajíc chleba namazaný
povidlím a zakousl se do něho.

»Copak Cyril!« smál se Milan. »Ten by seděl spokojeně celé prázdniny
třeba na kře ledové -- jen když bude mít nacpaný žaludek. Ale už toho
nechme a pojďme raději do vody.«

»Tak do vody, kluci, do vody!« pobízel Mirek. A aby chlapce popohnal,
vykřikl: »Kdo bude první na druhé straně?«

Rázem zapomněli na své rozladění. Bleskem strhli šaty a rozběhli se k
řece jako divoši. Voda vystříkla do výše. Tisíce kapek se zalesklo v
oslnivém slunci. Opálené paže brázdily hladinu Rosavy jako vesla.

A již se soukal na protější břeh Mirek. Byl to pomenší, horkokrevný
hoch, který vždycky chtěl být ve všem první. Za ním Fanek, Jožka a ti
ostatní -- kromě Cyrila, který se nedal žádnými plaveckými závody
vyrušit z okusování krajíce. Však byl také kulaťoučký jako soudeček.

»Ale projeli jsme se!« odfukoval Vašek.

»Až pojedeme zpět, můžeme zkusit, kdo pojede nejdéle pod vodou,«
navrhoval Milan.

»A kde je Lojza?« vzpomněl si pojednou Karel. »Páni, podívejte se, on
nezávodil!«

Všichni se ohlédli. Lojza tam ležel na břiše, hlavu v dlaních a byl
tak zamyšlen, že chlapci se skoro polekali.

»Lojzo! Co je ti, Lojzo?« zavolal Fanek.

Lojza zvedl hlavu, potom prudce vyskočil.

»Už to mám, kluci! Už to mám!« vykřikl jásavě.

»Co máš?« letělo od lesa jako ozvěna.

»Pojďte! Uvidíte!«

Plác! plác! vrhali se hoši zase do vody.

Mirek byl opět první na břehu.

»Tak co je, Lojzo?« přihnal se k němu jako divý. »Počkej, až tu budou
všichni!«

»Tak mluv!« doráželi.

»Kluci, mám nápad! Pojedeme na prázdniny,« řekl Lojza a vítězoslavně
se rozhlédl po chlapcích.

»Pojedeme? Leda že by na trakaři na pastvu. Já že kdo ví co!«
procedil Vašek.

»Mlč, prosím tě!« okřikl ho Mirek. »Jak to myslíš, Lojzo?«

»Půjdeme tábořit!«

»Páni! To by bylo něco!« zajiskřilo se chlapcům v očích.

»Ale jak bychom to udělali? A kam bychom šli?«

»Když budeme chtít, všechno půjde. A tábořit půjdeme na Ostrov,« řekl
Lojza pevně.

»Na Ostrov!« opakovali chlapci radostně a před očima se jim zjevil
neveliký ostrůvek uprostřed Rosavy, k němuž si udělali jedné červnové
neděle výlet.

»Ale jak bychom tam převezli své věci?« zeptal se Cyril.

»Třeba ... no ... mohli bychom si udělat pramici ... nebo ... no ...
to by se už nějak zařídilo,« odpovídal Lojza.

»Lojzo, jdeme!« zajásal Mirek. »Kluci, kdo půjde?«

Všechny ruce vyletěly do výše. Jen Vašek se pohrdavě usmíval.

»Co se směješ?« obořil se na něho Mirek. »Chce-li nám někdo něco
zkazit, je to vždycky jen Vašek.«

»Co by kazit?« bránil se napadený.

»Tak proč se nehlásíš?« doráželi na něho.

»On se čertí, že to napadlo Lojzovi, a ne jemu,« zlobil se Jožka.

To byla jejich stará bolest. Všichni uznávali za svého vůdce Lojzu.
Vždyť kdo byl ze všech nejodvážnější? Kdo uměl nejlépe plavat? Kdo
byl nejsilnější? Kdo byl nejstatečnější? Lojza, vždycky jen Lojza. Co
řekl Lojza, to platilo.

Jen Vašek nechtěl uznat Lojzův rozum a Lojzovu sílu. Vždycky se
hádal, vždycky odporoval, vždycky věděl všechno lépe. Chlapci se
proto na něho často mračili. Ale Vašek si jejich přátelství zase
koupil. Donesl po každé balíček čokolády -- jeho tatínek byl
obchodníkem -- podělil všechny kluky a na několik dní byl pokoj.

A dnes začíná zase! Chlapci hleděli zlobně na Vaška a Mirek opakoval:

»Vždycky nám chce všechno zkazit!«

»A co jsem vám už pokazil? Co? No, řekni!« postavil se Vašek vyzývavě
proti Mirkovi.

»'se ví, že nic! Ale jenom proto, že jsme si nic pokazit nedali! A to
je tvé štěstí.«

»Ale teď to zvrtáte i beze mne!«

»Proč?«

»Protože žádný nevíte, jak se táboří!«

Několik chlapců se dalo do smíchu. Ale byl to smích krátký a jaksi
nesmělý. Neboť náhle jim napadlo, že ve Vaškových slovech je mnoho
pravdy.

V náhlé úzkosti pohlédli na Lojzu. Co on? Také nikdy nebyl v táboře!

Lojza byl klidný a dokonce se usmíval.

»To si nedělej zbytečné starosti, Vašku,« odpovídal zvolna na
zákeřnou poznámku. »Myslíš, že jsem nadarmo chodil do obecní knihovny
pomáhat panu učiteli při půjčování knih? Je tam kniha »Skautský
rádce«. Půjdu za panem učitelem, a budeš vidět, že mi ji půjčí.«

»A co s ní?« nedal se Vašek.

»Co se dělá s knihami?« usmál se Lojza. »Tam máš, člověče, všecko:
jak se staví stan, jak se dělá táborák, no všecko!«

»Ať žije Lojza!« volali nadšené chlapci.




II


Druhého dne, sotva vyšlo slunce, zahlaholila vesnice chlapeckým
hvízdotem. To Lojza svolával pasáky. Za malou chvíli se otevřela
vrata chalup a hlídači se svými kravkami vyšli do slunného dne.

»Tak co, Lojzo?« shlukli se okolo svého vůdce.

»Knížku máš?« pátral nedočkavě Fanek.

»Mám.«

»Ukaž!«

Lojza sáhl pod kabát a vytáhl tenkou knížečku.

»Ukaž! Podívám se!« sáhl po ní nedočkavě Jožka.

»Počkej, až na pastvě!« schoval Lojza knížku do kapsy. »Musíme
si ji všichni důkladně pročíst.«

Když přišli na pastvisko, usedli do trávy. Lojza vytáhl knížku a
začal číst.

Chlapci naslouchali se zatajeným dechem. Zapomněli na krávy,
zapomněli na celý svět.

»Ach, to bude krása!« vydechl zbožně Fanek, když Lojza dočetl, a už
se v duchu viděl na Ostrově.

Lojza vzal proutek, maloval do písku a vysvětloval:

»Tak tohle je Rosava. V ní je Ostrov. Tady jsou stromy, tady jsou
keře. A zde si postavíme stany.«

»Kolik jich bude?« otázal se Mirek.

»Čtyři! Myslím, že v každém stanu budeme dva, že, Lojzo?« obrátil se
Jožka k Lojzovi.

»A ... dovedeme stany postavit?« strachoval se Cyril.

»No jej! Podívej se! To se postaví kůl,« Lojza zabodl do písku svůj
bič, »přes něj se přehodí stanové dílce -- takhle,« přehodil přes bič svůj
kabát, »a dole se to připíchne kolíky k zemi. Ale ono to nejde, ten
kabát je trochu malý,« omlouval nedokonalý názor.

»No tohle! To je docela snadné!« divil se Karel kabátu napíchnutému
na biči.

»Hm ... kůl seženeme. Ale co ty stanové dílce?« zamyslil se Mirek.

»To je nejhorší,« odpovídal vážně Lojza. »Ale my si poradíme.«

»Jak?« zaznělo rázem z několika úst.

»Uděláme si je sami,« řekl Lojza odhodlaně.

Pohlédli na něho nechápavě. Zhotovit stanové dílce? A sami?

»To se ti lehko řekne. Ale z čeho?« divil se Milan.

»Ze starých pytlů a trávnic!« vytrumfl Lojza.

»No, tohle se ti povedlo!« dali se do smíchu.

»Proč?« durdil se Lojza.

»Vždyť by to promoklo!«

»To se zas nebojte!« uklidňoval je. »Pytle podšijeme nějakými
plachtami, nahoru dáme trávnice a může lít jako z konve -- do stanu
se voda nedostane!«

»My máme doma několik starých pytlů. Jsou už trochu rozbité, naši se
bez nich obejdou,« hlásil se Jožka.

»Já bych mohl donést starý vlňák!« vykřikl Karel.

»My máme takový veliký deštník. Pod tím se docela dobře schovají
čtyři lidé,« nabízel Milan.

»Deštník -- no, nevím,« tvářil se nedůvěřivě Karel.

»Jen jej dones, Milane. Však my už s ním něco svedeme,« vybízel
Lojza.

»A já bych si nejraději udělal takovou slaměnou boudu, jakou míváme
při hlídání trnek,« řekl Fanek, vysoký pobledlý chlapec, vždycky
trochu zamyšlený. »V té bychom zaručeně nezmokli.«

»Ale jak by to vypadalo?«

»Dobře! To by byla aspoň novinka! Možná, že by nás začali napodobovat
i opravdoví skauti!« opájel se Fanek svým nápadem.

»No, víš, Fanku, není to špatné. Ale s tou slamou počkáme, až
kdybychom nesehnali nic jiného,« zavrhoval mírně jeho nápad Lojza.

»No, jak myslíš,« zabručel Fanek.

»Tak to bychom měli pytle, trávnici, vlňák, deštník -- co ještě?« Za
chvíli bylo slíbeno tolik věcí, že Lojza ani nestačil zapisovat.

Nakonec se přihlásil Cyril:

»Lojzo, mohlo by to být i něco těžkého?«

»Jak to -- těžkého?«

»No -- víš -- my máme takový starý kožich. Nikdo v něm už nechodí.
Ale to by asi nešlo, vid'?«

»Ó ano!« zvolal živě Lojza. »Právě to by bylo něco na stan! Vždyť
kožich je zaručeně nepromokavý! Ale kdyby neměl chlupy!«

»A to mi zas nevadí,« nafoukl se Cyril. »Ať mám stan chlupatý, jen
když bude nepromokavý.«

»Tož to bychom měli to hlavní,« pronesl spokojeně Lojza. »Hned
odpoledne se dáme do šití.«

»A ... co to budeme sešívat? Můj kožich je už ušitý,« nechápal Cyril.

»Ty pytle a trávnice a to všechno! Přece nemůžeme na kůl pověsit
každý pytel zvlášť!«

»Ta slaměná bouda by byla přece jen lepší,« ozval se Fanek. »Vchod
bychom udělali malý, na noc tam zavěsíme přikrývku --«

»Jdi s tou slamou! To bychom byli jako hastroši!« odmítal Mirek.

»A jak to bude s jídlem?« zeptal se Cyril.

»No, těch čtrnáct dní to vydržíme o chlebě a vodě,« řekl poťouchle
málomluvný Karel.

Cyril se ulekl. »A to musíme opravdu jíst jen suchý chléb?«

»Podívejte se na Cyrila!« rozesmál se Mirek. »Jak vypadá nadšeně!«

»Nic se nesmějte,« napomínal je Lojza. »Právě jsem chtěl o tom
mluvit. Budeme si vařit sami.«

»To bude něco!« zavýskl Cyril.

A protože byl velký jedlík, už si představoval, jak sedí u kotla
plného knedlíků. Na hlavě má širokánský klobouk, jako mívají v
románech cowboyové, kostkovanou košili ... No, krásné to bude!
Knedlíky se budou napichovat přímo skautskou dýkou -- vidličku přece
žádný skaut nepotřebuje! Cyril se olizoval a hned vykládal, jaká
jídla se budou vařit. To se ví, vybíral ta, která měl sám nejraději.

»Počkej!« krotil ho Lojza. »To není jenom tak! Co kdo vlastně umíte?«
zahleděl se pátravé na chlapce.

»Já umím vařit kávu, ale jen když je černá hotová,« hlásil se hrdě
Jožka.

»Já také! Já také!« znělo ze všech úst.

»Kdo dovede něco jiného?«

Chlapci hleděli jeden na druhého a mlčeli.

»Já bych si troufl i na čaj, ale nesměli byste mi nařezat, kdyby byl
trochu černý,« přihlásil se po chvíli Mirek.

»A víc už nikdo nic?« znepokojil se Lojza. »Nemůžeme přece stále jíst
jen kávu a čaj!«

»A co umíš ty?« ozval se Mirek.

»Já?« Lojza se zapýřil. »No ... taky kávu a čaj!« vyhrkl.

»Naši dělávají řízky,« ozval se nesměle Karel.

»Hm, vaši! Naši také! Ale dovedeš to ty?«

»Tož cosi vím. Naklepe se to, osolí se to, potom se to omočí ve
vajíčku --«

»Kdepak! Nejdříve se to obalí v mouce!« vytrumfl Jožka.

»Uděláme to tak,« rozhodoval se rázně Lojza. »Každému určím nějaké
jídlo a do týdne se to musí naučit vařit! Anebo -- počkejte! Každý
si vyberte sám jídlo, které byste dovedli nejlépe navařit.«

»Já si vezmu ty řízky,« hlásil se hned Karel. »A já nudle s mákem!«
zasmál se Jožka. »A já bramborovou omáčku!« vykřikl Fanek.

»Počkejte, musím si to zapsat,« přerušil jejich nadšení Lojza.

»A jak se v tom budeme střídat?« hořel zvědavostí Milan.

»Budeme to dělat jako opravdoví skauti. Každý den bude jeden z nás
hlavním kuchařem,« sděloval Lojza. »Jeden nebo dva jiní mu budou
pomáhat.«

»Ale kde vezmeme všechny potřeby k vaření?« staral se Cyril.

»Něco si vyprosíme z domu a něco budeme musit koupit. To víte, mléka
si nemůžeme vzít na několik dní.«

»Ale -- kde vezmeme peníze?« strachoval se Karel.

»Dáme na to všechno, co máme. Kolik kdo dá?«

Ach, peněžní hotovost u vesnických chlapců! Lojzovo čelo se
starostlivě zachmuřilo, když jejich majetek spočítal. Bylo toho --
třiadvacet korun!

»Tož to je špatné,« pronášel se zřejmým rozčarováním.

»Na Vaška jsme zapomněli,« připomněl Cyril.

»Kde je?« Vzpomněli si na něho teprve teď a rozhlédli se po pastvině.

Vašek seděl až na opačném konci pastviska a hleděl zlobně na rokující
chlapce. Když ucítil jejich pohledy, zatvářil se, jako by o ně neměl
nejmenšího zájmu, a hlučně zapráskal bičem.

»Musíme ho zavolat. Ten má jistě peněz jak želez,« mínil Jožka a hned
křičel: »Haló! Vašku! Pojď mezi nás!«

Vašek se loudavě přiblížil.

»Co chcete?« zeptal se, jako by vůbec netoužil po jejich společnosti.

»Máme tu něco důležitého. Pojď!« zval ho Lojza.

»Tak mi tam bylo dobře,« řekl Vašek a rychle si sedl mezi chlapce. Ti
na sebe významně pohlédli, ale mlčeli.

»Tak už jsme se dojednali, Vašku, že na Ostrov půjdeme. Stany si
uděláme, nářadí doneseme, nějaké jídlo také. Teď dáváme dohromady
peníze. Máme třiadvacet korun. Kolik můžeš dát ty?« zahleděl se Lojza
na Vaška.

»Já? Hm ... pět korun,« řekl Vašek po krátkém rozmýšlení.

Na všech tvářích se objevilo zklamání. Všichni věděli, že Vašek má
peněz dost.

»Tak to bychom měli osmadvacet korun. A já jsem počítal, že seženeme
aspoň sto,« prohodil Lojza zamyšleně.

»Co teď?« otázal se Karel a rozhlédl se po ostatních. Nikdo mu však
neodpovídal. Ano, co teď?

»Já budu nosit celý týden mléko místo naší Mařky,« ozval se Fanek.
»Zase bude o korunu víc.«

»A já slíbím našemu Jendovi, že mu budu čistit dva měsíce boty.
Peníze si vyberu dopředu,« kul plány Milan.

»Já řeknu strýčkovi, že mu zanesu prodat holuby. Možná, že mi dá od
cesty dvě koruny.«

Přibylo ještě několik korun. Lojza je všechny poctivě zapsal. A když
to všechno spočítal, bylo zase jen jedenačtyřicet korun.

»Je to málo. Moc málo!«

Chlapci ztichli. Jejich mozky horečně pracovaly. Ale ať dělali, co
dělali, nic nevymyslili. Na vesnici se tak těžko vydělávají peníze!

»A půjde to!« zajiskřilo se náhle Lojzovi v očích. »Půjde to!«
opakoval vítězně a napřímil se jako generál.

»Jak? Povídej! Mluv!« hořeli nedočkavostí.

»Budeme sbírat odpadky! Vyděláme si!«

»Hurá! Ať žije Lojza! Hurá!«

Odpadky!

Pravda, ve škole jim už dávno říkali, aby je sbírali. Ale zájem o
odpadky brzy ochabl a dnes se jich zase povaluje po domech habaděj!
Dají se do sbírání! Ohromný chlapík, tenhle Lojza!

»A v čem budeme vařit?« vzpomněl si za chvíli Milan.

»Musíme si vzít z domu nějaké hrnce. Nejlepší by byl kotlík, ale kde
jej vzít?« zamyslil se Lojza.

»My máme v prádelně takový menší kotel,« hlásil se Karel. »Dá se
snadno vytáhnout. Maminka by mi jej jistě půjčila na těch několik
dní.«

»Tož to bychom měli zhruba všechno,« řekl Lojza. »Ale teď přijde to
hlavní.«

»Co?« tázali se zvědavě.

»Každý tábor musí mít svého vůdce. Kdo z nás bude vůdcem?«

»No přece ty!« vyhrkl Mirek.

»Jaké přece? Vůdce se musí volit!« ozval se Vašek.

»Nevím nač! Všichni chceme Lojzu. No ne, kluci?«

»To se ví!« odpověděli jako jedněmi ústy.

»Chcete jenom proto, že máte z Lojzy strach. Kdyby se volilo lístky
--«

»Tak bychom zvolili tebe, ty chytráku,« přerušil ho zlobně Mirek.

»Souhlasím s Vaškem,« ozval se Lojza. »Budeme volit lístky.«

»Darmo se zdržujeme. -- K vůli takovému --!«

»Nebručte! Bude to spravedlivé. A aby někdo neřekl, že musel napsat
mé jméno ze strachu, půjdu si sednout až tamhle,« řekl Lojza a
poodešel. Vašek toho hned využil:

»Kluci, budu-li vůdcem já, donesu na Ostrov kilo čokolády,« sliboval.

»Jen si ji sněz!« vyhrkl nakvašeně Mirek. »Takových vůdců by se
našlo,« dodal pohrdlivě a velkým písmem napsal jméno Lojzovo.

Když byly lístky napsány, vhodili je do klobouku a Cyril šel
rozbalovat.

»Mirek,« přečetl první lístek.

Chlapci na sebe zmateně pohlédli.

»Vašek!« přečetl druhý.

To už bylo na ně trochu mnoho.

»Já jsem napsal Lojzu!« křičeli jeden přes druhého.

»Teprve začíná číst, tak co křičíte?« uklidňoval je Lojza. »Čti,
Cyro!« Cyril rozbalil další lístek.

»Lojza!« a pak zase: »Lojza!« A zase -- Lojza a Lojza.

»Ať žije náš táborový vůdce!« zavolal Mirek.

»Hurá!« vykřikli ostatní, a jako by se smluvili, přiskočili k
Lojzovi, vyzvedli ho do výše a za ohlušujícího pokřiku ho nosili po
pastvišti.

Jen Vašek nebyl nadšen. Zůstal stát na místě s očima upřenýma do země
a s čelem svraštělým.

»Tak, kluci,« začal Lojza zjihlým hlasem, když se zase octl na zemi,
»já tedy tím vůdcem budu, když chcete. Ale to vám povídám: když jste
si mě zvolili, poslouchat musíte na slovo!«

»To víš, že budeme. A kdo nebude poslouchat, tak poletí -- Vašku,«
řekl Mirek vyhrůžně.

»Jenom abys neletěl ty,« procedil Vašek.

»Dost! Teď máme práci, a ne hádky!« zakročil Lojza. »Zbývá nám ještě
jedna důležitá věc. Každý tábor má nějaké jméno. Také my musíme
pokřtít náš tábor na Ostrově.«

»Já bych myslil, aby se jmenoval Košíkovský tábor,« pospíšil si
Jožka.

»Já bych to nazval Nový Košíkov,« vytrumfl Mirek.

»Když to bude u vody, tož ať je to Vodní osada,« mínil Cyril.

»Skauti dávají často svým osadám jména zvířat,« vzpomínal si Lojza.
»Víte, třeba Bobři, nebo Sokoli a tak.«

»Osada Lvů!« vykřikl Karel.

»A co byste řekli názvu Osada Stepních Vlků?« usmál se Fanek.

»Páni, to je krásné!« zvolal nadšeně Mirek a hned si to opakoval:
»Osada Stepních Vlků.«

»Nechme to jméno, Lojzo!« přimlouvali se Karel s Jožkou.

»Dobře, budeme hlasovat,« rozhodl vůdce. »Kdo je pro Osadu Stepních
Vlků?«

Byli pro ni všichni -- jen Vašek zarytě mlčel.

»Mně se to také líbí,« řekl Lojza. »A co ty, Vašku?«

»To nic není,« řekl nevrle Vašek. »To já mám jiný nápad: Osada
Černých Mustangů!«

»No, to je toho!« ohrnul rty Karel.

»A vůbec -- já bych se za takový koňský tábor styděl!« horlil Milan.

»Jak to myslíš -- koňský?« nechápal Jožka.

»No, mustang, to je přece indiánský kůň,« poučoval Milan.

»Prosím tě, nevykládej. Mustang -- to je po indiánsku jako hrdina,«
naparoval se Vašek.

»Che, che -- hrdina! Ale má čtyři nohy, mrská ocasem a žere oves,«
smál se Karel.

Ale Vašek se obrátil na Lojzu: »Dej o tom hlasovat ještě jednou!«

»Kdo je pro jméno Osada Černých Mustangů?« zeptal se suše Lojza.
Jediný Vašek zvedl ruku.

»Kdo je pro název Osada Stepních Vlků?« Všechny ruce vyletěly do
výše.

»Tak vidíš,« usmál se vítězoslavně Lojza.

»Ať!« vybuchl zlostně Vašek. »A abyste věděli, já s vámi nepůjdu!«

»Však tě nikdo nevolal,« řekl Mirek.

»Aspoň se nebudeme hádat,« dodával Fanek.

»A už se nes! Nebo tě vyprovodíme až k vašemu,« vyhrožoval Karel.

»Však já už jdu. A zavolám si jiné kluky a budeme také tábořit. A
budeme to mít lepší než vy, protože když budu chtít, tatínek mi koupí
stan.«

»Ale na Ostrově nebudete!« řekl vyhrůžně Mirek.

»Nevím proč?« odsekl Vašek.

»Proč?« Mirek přistoupil až k němu. »Protože bychom vás i váš koňský
tábor vhodili do Rosavy.«

»No, však uvidíme! Na shledanou, Stepní Vlci!«

»Jen se nes, ty -- Černý Mustangu! A řehtej si cestou do kroku!«

»A tys ho, Lojzo, ještě volil, takového!« zavyčítal Milan.

»Já?« užasl Lojza.

»Tak koho jsi volil?«

»Mirka!«

»A kdo volil Vaška?« zahleděl se Mirek zlobně na chlapce.

»Já ne! Já ne!« bránili se všichni.

Mirek znovu prohlédl všechny lístky. Když uviděl Vaškův, překvapeně
zvolal:

»Volil se sám! Jeho písmo znám jak své boty!«

»Dobře, že utekl. Musili bychom ho vyhodit sami!«

»Kdy vyrazíme?« otázal se Milan.

»Dnes máme čtvrtek -- dokázali bychom to do druhého pondělka?«

»Jistě! Vždyť je to deset dní! A to se dá něco udělat!«

»Tak dobrá! Na druhé pondělí! Ale máme co dělat! Odpoledne přineste
ty věci na stany, hned se dáme do šití.«

Tovární siréna zahučela.

»Je dvanáct -- poženeme,« řekl Lojza. »A co tomu všemu říkáte,
kluci?« A Stepní Vlci, jako by byli smluveni, zavolali z plných plic:

»Ať žije Osada Stepních Vlků!«




III


»To je ohromné, kluci! Ani jsem nemyslil, že toho tolik seženeme,«
zářil odpoledne Lojza, když prohlížel hromadu snesených věcí.

»Tak to se musíme dát do šití, a hned!«

Chlapci se tedy dali do práce. Nic nedbali, že jehla vjela častěji do
palce než do plátna.

»Ale stany musejí být nataženy přes nějaké hůlky. A kde vezmeme
tyče?« zeptal se Jožka.

»Vypůjčíme si je od pantáty Hájka!« navrhl Milan.

»Ten by nám dal ne tyč, ale tyčí!« pousmál se Mirek.

»Můžeme to zkusit,« souhlasil Lojza s Milanovým nápadem. »Možná, že
nám je půjčí, když ho poprosíme.«

»Tak pojďme za ním!« zvolali hoši a nedočkavě se rozběhli proti
proudu řeky k malému dřevěnému domku.

Domek stál téměř v pravoúhlém zákrutu Rosavy. U pravého břehu byla
řeka v těch místech skoro pět metrů hluboká a tvořila tam nebezpečné
víry. Přímo z řeky se zvedala do výše pískovcová skála, s níž byl
velmi ponurý a nebezpečný pohled do vodní hlubiny. Košíkovští
pojmenovali zákrut »Čertovým koutem«, a nemuseli-li, raději tam ani
nešli.

Hned za »Čertovým koutem« byl pás krásných rovných polí, jimž se
říkalo »Niva«. Poněvadž Rosava každoročně »Nivu« i několikrát
zaplavila a nadělala tak mnoho škod, udělali na obou březích ochranná
koryta, v nichž rostlo vrbové proutí.

Měl je pronajato starý pantáta Hájek, který byl košikářem. V »Čertově
koutě« si postavil dřevěný domek. Snad se tam usadil právě proto, že
se těm místům kdekdo vyhýbal. Měl aspoň pokoj od lidí a hlavně od
kluků, kteří by mu jistě pěkné vrbové proutí rozebrali.

V domku bydlil po celé léto. Řezal vrbové pruty, zbavoval je zelené
kůry a pěkné bílé svazoval do otýpek. Jeho dcera je odvážela na
trakaři domů, balila je a odesílala jiným košikářům i továrně. Část
proutí si schovával Hájek pro sebe. Dělával z něho v zimě košíky.

Když k němu chlapci přišli, seděl na prahu domku a pokuřoval z dýmky.

»Ej, vy kakraholti, jaká nedobrota vás sem vede?« přivítal je
nemilostivě.

»Jdeme vás o něco poprosit, pantáto,« začal Lojza.

»A to se podívejme! Co byste chtěli?«

»Chceme si udělat stan a potřebujeme k tomu několik tyčí.«

»A co to, že si je neuřežete sami? Co najednou tolik řečí? Vždyť vy
jste se mi už nařezali prutů, och jé!« povzdychl si.

»Víte, my půjdeme tábořit jako skauti, a ti nekradou,« vysvětloval
rychle Lojza. Celý se při tom zapálil, neboť si také občas nařezal
prutů bez dovolení.

»A tos tomu dal! Trampi jsou ti největší zloději! Odnesli by člověku
střechu nad hlavou! Jako mně to provedli s těmi zemáky!« rozčilil se
pantáta.

»Co vám provedli?«

»Ale! -- Měl jsem na Nivě kousek raných zemáků. Jednou za mnou
přiběhla dcera: Tatínku, trampi nám kradou zemáky! Hned jsem tam
běžel, ale už bylo pozdě. Zemáky byly už v kotlíku na ohni a trampi
si při tom zpívali, jako by se nic nestalo. Ej, to jsou ptáci,
synku!«

»Trampi -- to je něco docela jiného než skauti,« vysvětloval Lojza, a
pokud mu vědomosti stačily, snažil se to pantátovi objasnit. Pantáta
pokyvoval hlavou a nakonec řekl stručně:

»Jedna sebranka jako druhá!«

»A ty tyče nám půjčíte? My vám je brzy vrátíme.«

»Co mám s vámi dělat! Ale uřezat si je musíte na druhé straně. Tam
jsou silnější.«

»Pantáto, a mohli bychom se tam převézt na vaší lodi?«

»A ty kakraholte! Proto jste tedy přišli? Člověk podá prst -- a oni
... No, vezměte si ji. Ale už trochu dodělává. Kdo se utopí, ať mi
sem víckrát nechodí!«

Chlapci už varování neslyšeli. Rozběhli se jako o závod k lodi.

Z loďky, která kdysi sloužila rybářům, byla teď už hotová stařena.
Byla polátána tenkým plechem, díry v bocích byly ucpány hadry. Ale
jela -- a chlapci byli radostí bez sebe.

»Kluci, takovou loď mít na Ostrově!« zatoužil Mirek.

»Nějakou si budeme muset udělat. Jak bychom tam převezli všechny
věci?«

»A Cyril neumí plovat,« připomněl Fanek.

»Nějakou loď mít musíme,« řekl rozhodně Jožka a zahleděl se při tom
na Lojzu.

Zatím již byli na druhé straně. Nařezali tyčí a zvolna se vraceli
zpátky. Ani se jim z lodi nechtělo.

»Tak už jste si vybrali? No, pěkné, rovné,« chválil pantáta Hájek.

»Pěkně vám za ně děkujeme, pantáto. Až je nebudeme potřebovat, hned
vám je vrátíme,« sliboval Lojza.

»Dobře, dobře,« pokyvoval pantáta hlavou, ale bylo vidět, že chlapcům
nevěří. Měl s nimi moc špatné zkušenosti.

»Ale pobyli jste si tam!« běžel jim vstříc Cyril, který zatím hlídal
všechny krávy. »Nechtěl vám tyče půjčit?«

»Trochu bručel, ale půjčil.«

»Sláva!« zajásal Cyril. »Teď jenom aby byla hotova aspoň jedna
plachta, ať to můžeme zkusit!«

A chlapci se dali s novou chutí do šití.




IV


Když se Mirek probudil, bylo ještě šero. Dům spal. Jen maminka už
šukala po dvoře.

»Co je s tebou, chlapče?« polekala se.

»Jdu sbírat odpadky, maminko. Než poženu, musím je odvést na obci.«

»Než by ses raději vyspal! To jste si zase cosi smyslili s tím
tábořením!«

»Oh, to bude báječné, maminko!«

»Báječné! Přijdeš domů z tábora samá rýma, samý kašel a žaludek
zkažený tím vaším vařením.«

»Však my se naučíme vařit!«

»Nechtěla bych to jíst,« usmála se matka a šla po své práci.

Mirek se shovívavě usmál. To je křiku s vařením. Napíše si všechno
hezky po pořádku do zápisníčku a na Ostrově bude vařit jako rozený
kuchař. Jen žádné strachy, maminko.

Pod pumpou se ošplíchl vodou, přetřel se ručníkem a hned zamířil pod
kůlnu, kde tušil nejvíce kořisti. První mu padl do oka starý pytel.
Prohlédl jej, nebyl-li by dobrý na stan, ale když viděl, že je díra
na díře, vzal si jej na odpadky. A už jej pěchoval! V koutě našel
několik starých hadrů, hromádku kostí, tři lepenkové krabice, několik
hřebíků a kus starého řetězu. »Pro začátek dobré,« řekl si a vylezl
na kurník. To bylo také jedno z domácích skladišť haraburdí. Zase
objevil trochu kostí a několik kousků starého železa. »A teď do
dílny,« pobízel sám sebe.

»Ať neodneseš něco potřebného!« varovala ho maminka, když přecházela
kolem.

»Kdepak! Mám přece rozum!« odmítal takové nařčení.

Zase našel několik drobností. Když odcházel, uviděl pod pracovním
stolem dvě velké rezavé motyky. »Vida, to nejlepší bych tu nechal,«
usmál se a už byly motyky v pytli.

Sebral každý střípeček a s naplněným pytlem vyšel z domu.

»Mirku!« ozvalo se za ním.

»Karle! Už také neseš?«

»Kolik asi za to dostaneme?«

»Moc toho nebude, to víš.«

»Já půjdu v poledne ke strýčkovi a večer k dědečkovi.«

»Vidíš ho!« vykřikl vtom Mirek. »Už běží za námi Lojza!«

Karel se ohlédl.

»Ale má toho, až se ohýbá,« poznamenal žárlivě.

»Kluci, počkejte, sotva to vleku,« volal na ně udýchaně Lojza.

»Co to máš?«

»Starý šrotovník. Ten má nejméně dvacet kilo!«

»To bude peněz, Lojzo!«

»Však jich potřebujeme!«

Když přišli k domku obecního strážníka, právě odtamtud vycházeli
Fanek s Milanem.

»Vy jste si přivstali!« řekl s obdivem Lojza. »Kolik jste dostali?«

»Dostali jsme jen lístek. Vyplatí nám to v obecní kanceláři,« řekl
rozmrzele Milan. »Ale je toho málo. Oni to moc špatně platí!«

»Co chceš? Je to staré haraburdí,« uklidňoval ho Lojza.

»No, přece. To musí být pytlů, abychom mohli jít tábořit!«

Vtom se otevřely dveře. Starý Náplava vycházel s bubnem z chalupy.

»Pantáto, ještě my neseme!« vyhrkl Lojza.

»A co se s vámi roztrhl pytel? Kýho výra, co vás to zase posedlo?«

»No víte, jdeme tábořit a potřebujeme peníze.«

Ještě nebylo zboží odebráno, a už se k Náplavům zase kdosi dobýval.

»Že je to Jožka!« zvolal Mirek. »Nebo Cyril.«

Byli to oba. Každý nesl skoro plný pytel. Strážník Náplava nestačil
vážit.

»Mám jít bubnovat a lidé mi k vůli vám odejdou na pole,« bručel.

»Víte co? Já vám to vybubnuji, když jste se tu tak s námi zdržel,«
nabídl se Mirek.

»To tak! Ty bys mi to zvrtal!«

»Však to máte napsané -- ne?«

»Mám, ale --«

»Jen mi to dejte! Hrdlo mám dobré, nic se nebojte!«

A než se Náplava nadál, Mirek si přehodil přes rameno buben, do kapsy
zastrčil lístek, na němž bylo napsáno, že »na vědomost se dává, že v
neděli po požehnání se prodává na „Nivě” tráva«, a už
pelášil k nejbližšímu rohu. Tam se zastavil, zabubnoval, až se okna
chalup zatřásla, a mocným hlasem oznamoval, co bylo napsáno na
lístku.

»Byl by z něho dobrý policajt,« poznamenal Náplava spokojeně, ale
hned se zarazil a překvapením vykulil oči.

Neboť Mirek ještě mocnějším hlasem pokračoval:

»Dnes v poledne se budou sbírat v celém Košíkově odpadky. Každý ať je
má připraveny přesně ve dvanáct v síni. Posbírejte každý hadr, každý
kousek železa a každou kost. V žádné chalupě nesmí zůstat ani hřebík.
Bum! Bum! Bum!«

»Zatrackaný kluk! Ten mi to zmastil!« vyrazil ze sebe Náplava a
rozběhl se k rohu. Ale kde byl zatím Mirek! Zatím co bubnoval,
pohotový Lojza mu přivezl kolo a teď se Mirkův hlas ozýval odněkud s
»Husího rynku«.

»To jste mu poručil vy, Náplavo?« přicházel pan starosta.

»To on sám! Ale já mu dám! Já si to s ním vyřídím!«

»Nechte toho, Náplavo! Ten chlapec je čiperný! Ukázal nám aspoň, jak
se to dělá,« usmíval se starosta.

Náplava se na něho nedůvěřivě podíval, a když viděl, že se nepřestává
usmívat, usmál se také.

»Umí si, klučisko, poradit,« řekl uznale.

Chlapci byli v desátém nebi. To se Mirkovi povedlo! To se jim bude v
poledne sbírat!

»Jožko, kráva už bučí!« zavolala přes náves Jožkova maminka.

Do chlapců jako když střelí. Za malou chvíli už vyháněli krávy. Lojza
se zastavil i pro krávy Mirkovy a za veselého hovoru mířili k
pastvině. Byli tak rozradostněni, že když mezi ně přiběhl Mirek, div
ho nadšením neumačkali.

»Daří se nám to kluci,« mnul si radostně ruce Lojza. »Myslil jsem, že
se s těmi odpadky potáhneme celý týden, a zatím to bude do večera
hotovo.«

»To snad ne?«

»Bude. Každý si vezmeme jednu ulici. Pro jednoho, třeba pro mne,
zbudou dvě. V poledne poženeme domů trochu dříve, odpoledne vyženeme
později a bude to.«

»Ale to bude běhání! V každé ulici máš deset, patnáct chalup.«

»Vezmeme si trakaře a posbíráme to najednou nebo na dvakrát.«

»Tož to je nápad! Ať žije Lojza!« vykřikl Fanek a ostatní se ochotně
přidali k němu. Hned bylo na pastvišti výskotu, až v uších zaléhalo.

Pak se dali do šití a za chvíli se jehly jen míhaly. Bolestné -- ach!
-- ouvej! -- íha! -- bylo čím dál řidší.

»Z nás budou nakonec hotoví krejčí,« usmíval se Fanek.

Ještě nebylo ani deset, když byla plachta na jeden stan hotova.

»Tak -- a teď to dáme dohromady,« řekl Lojza slavnostně.

Trvalo to hezkou chvíli, než z toho byl stan, ale konečně byl
postaven a jejich radost neznala mezí. Všichni zkusili, jak se v něm
leží, všichni jej několikrát obešli, aby se přesvědčili, že opravdu
nikde není ani dírečky, všichni svůj výrobek pohladili rukou,
polaskali očima.

»Panečku, teď jenom déšť, abychom zkusili, jestli nepromokne,« toužil
Milan.

»Promoknout? Kdepak! Je to napjaté jako deštník!« skoro se urážel
Mirek.

Já jsem kdysi něco zahlédl ve skautské příručce,« říkal zvolna Lojza,
»že se má plátno na stan něčím potřít, aby nepromokl. Počkejte,
skočím za panem učitelem, aby mi knížku půjčil.«

»Kdy?«

»Hned teď. Však dáte pozor na krávy, že?«

»To se neboj!«

Sotva odběhl, přihnala se s opačné strany Mirkova sestra.

»Co je?« vylekal se Mirek.

»Mirku, nevzal jsi doma dvě motyky?« vyrážela udýchaně.

»Vzal,« řekl Mirek v zlé předtuše.

»To byly Vavruškovy. Panímáma si je přinesla, aby jí tatínek narazil
topůrka. Kde jsou?«

»U Náplavů!«

»Panno svatá! A k Náplavům přijel právě hadrář a už to všechno
nakládá!«

Mirek ani nečekal, až sestra domluví. Vyskočil a pelášil ke Košíkovu,
co mu nohy stačily. Napínal zrak, neuvidí-li odjíždět z dědiny známý
vůz, kterým se obyčejně odvážely odpadky.

Přiběhl k Náplavům v okamžiku, kdy hadrář odjížděl. Jako dravec
vyskočil na vůz, neptal se o dovolení, nic nevysvětloval a začal
horečně prohrabovat haraburdí.

Hadrář hleděl vyjeveně na podivného loupežníka. To se mu ještě
nestalo, aby mu vlezl někdo na vůz za bílého dne a hospodařil tam
jako ve svém.

»Co to děláš?« zaburácel na Mirka.

»Hledám motyky. A už je mám! Sláva!« skoro zavýskl a už skákal s
vozu.

»Počkej, co mi to kradeš! Ty motyky jsou zaplacené!« křičel dopáleně
hadrář a snažil se mu je vytrhnout.

»Pantáto, nejsou moje, jsou panímámy Vavruškové,« obrátil se Mirek
prosebně na Náplavu. Také hadrář hleděl tázavě na strážníka. Čekal,
že chytí toho drzého kluka za límec.

»Nechejte mu je. Já se už s vámi spravím,« řekl Náplava a na Mirkovy
díky odpovídal s úsměvem: »To máš za to bubnování, ty ferino. A už
meť!«

A Mirek metl. Doma jen vhodil motyky do dílny a už spěchal. Věděl, že
udělá lépe, nebude-li se dlouho zdržovat.

Chlapci mu běželi vstříc až k silnici.

»Jak to dopadlo?« volali účastně.

»Dobře. Ale zahřálo mě to,« odpovídal schváceně.

»Lidi, jestli tak naši za chvíli přiběhnou pro mne,« zpytoval svědomí
Fanek.

»A co tys?«

»Ale -- řetěz!«

»A já kladívko. Máme dvě, tak jsem si řekl, že jedno stačí,«
vzpomínal zkroušeně Karel.

»A hadrář už je pryč!« připomněl Milan.

»Ale co!« mávl rukou Fanek. »Leželo to v koutě, celý čas si na to
nikdo nevzpomněl --«

»Lojza už jde!« vykřikl Cyril. -- Chlapci mu vyběhli vstříc.

»Je to tu!« mával Lojza knížkou. »Stan se potře vápnem smíšeným s
tvarohem a ještě něčím!« křičel zdaleka.

»Kdo to jakživ slyšel!« rozesmál se Jožka.

»Co se směješ? Když je to tu napsáno, tak to musí být pravda. Však si
to přečti sám!«

Jožka se zahleděl do knížky.

»Je to tu,« řekl. »Ale já tomu přece jen nevěřím.«

»Naše maminka dnes dělala tvaroh. Třeba mi kousek dá,« přihlásil se
Cyril.

»A my máme doma putnu vápna. Vezmu trochu do hrnku,« nabízel se
Fanek.

»Tak dobrá! Zkusíme to! A teď ženeme, hned bude dvanáct!«

»Už?« podivili se chlapci. »Jakživ nám čas tak neletěl jako teď.«

Takového poledne ještě Košíkov neviděl. Ach, to bylo smíchu, když se
sedm trakařů rozhrčelo po kamenitých chodnících!

»Co vy? Kam jedete s těmi hrkači? Děláte Zelený čtvrtek?« dobírali si
chlapce.

»Kdepak, Zelený čtvrtek! Čistku děláme! Za chvíli bude Košíkov jako
vymetený!« odpovídali se smíchem.

První zaklepal u Náplavů Mirek. Měl plný trakař, sotva jej vezl.
Tváře mu jen hořely.

»Už jsi tu zas? A motyky tam nemáš?« škádlil ho Náplava a vysypal
odpadky na hromadu.

»Kolik mi napíšete?« hořel nedočkavostí Mirek, když Náplava začal
počítat.

»Čtrnáct korun osmdesát,« řekl konečně.

»Jenom?«

»A ty nespokojenče! Kdo to dokáže, vydělat si za poledne skoro
patnáct korun?« rozhněval se Náplava.

Mirek popadl lístek a už raději běžel. Ve dveřích se střetl s Lojzou.
Vezl tak plný trakař, že se až prohýbal.

»Kolik?« zeptal se Mirka stručně.

»Čtrnáct osmdesát.«

»Tolik?« vytřeštil Lojza oči.

»Moc?«

»No ba!«

»A já myslil, že se ti to bude zdát málo,« rozesmál se šťastně Mirek
a pelášil domů.

»Přines lístek na pastvu! Tam to spočítáme,« zvolal za ním Lojza.

Na pastvu se tentokrát scházeli po jednom. Teprve k třetí hodině byli
všichni. Poslední přišel Cyril.

»Kde jsi byl tak dlouho?« volali na něho.

»Čekal jsem na ten tvaroh. Ale mám jej! Hleďte!« ukazoval plnou
tašku.

»Páni! Ten je pěkný!« Jožka přiskočil k tašce, a už měl plná ústa.

»Dobrý, co?« usmíval se Cyril a také si do něho hrábl plnou hrstí.
»Ochutnej, Lojzo!«

Lojza se nedal dvakrát pobízet a ti ostatní museli také ochutnat.
Jednou a ještě jednou a ještě jednou.

»No, a myslím, že už dost,« zarazil pojídání Lojza. »To by nám na ten
stan moc nezbylo.«

»Raději to naň rychle naplácejme, nebo v tašce nic nezbude,« mínil
Fanek.

»A tož to zase ne! Skaut si musí umět poručit. Když řeknu nejím, tak
nejím,« řekl Lojza.

»To se ví! Jsme muži, ne? A slovo dělá muže,« doplnil Mirek.

»A teď můžeme spočítat, kolik jsme stržili,« hořel zvědavostí Milan.
Chlapci čtli své záznamy a Lojza zapisoval.

»Kolik?« tázali se nedočkavě.

»Sedmašedesát korun,« hlásil Lojza.

Chlapci hleděli jeden na druhého. Nevěděli, je-li to málo nebo hodně.
Kdyby se dal některý do nadšeného výskotu, ochotně by se byli
přidali. Ale nikdo se nerozjásal. Lojza naopak starostlivě svraštil
čelo.

»Nestačí to?« ozval se konečně Mirek.

»Máme ještě třiadvacet korun úspor,« připomněl Fanek.

»Potřebovali bychom ještě víc. Aspoň sto padesát.«

»Prve jsi říkal, že stačí sto,« ozval se Karel.

»Říkal, ale když jsem si to všechno propočítal, tak se toho nahledalo
dost. A také bych nechtěl, abychom se museli za několik dní vrátit
celí vyhladovělí.«

»Ale kde sehnat peníze?« Všichni se zamyslili.

»Já bych řekl tatínkovi,« ozval se nesměle Cyril.

»Mně by naši také něco dali,« přidal se Milan.

»Ne, kluci. Jednomu by dali, druhému by dát nemohli, a to by nedělalo
dobrotu. Půjdeme-li tábořit, tak půjdeme všichni, jak jsme tu -- a
hezky za své!«

»To se ví!« zvolal Mirek. A zase nastalo ticho. Všichni přemýšleli o
nějakém novém zdroji příjmu.

»Už to mám!« vykřikl pojednou Lojza.

»Co?« vyhrkli.

»Povím vám to, až se vrátím. Za dvě hodiny budu zpátky. Dáte mi zase
pozor na krávy?«

»Kam jdeš?«

»Předem vám nebudu nic vykládat. Však až se vrátím, tak se to
dozvíte.«

»Řekni aspoň začáteční písmeno,« loudil zvědavě Milan.

»Co máš z toho, Milane,« klidnil ho Cyril. »Však on nám to pak poví.«

»Tobě se to řekne. Tebe zajímá jenom to, co bys dobrého snědl,«
zlobil se Milan.

»A není to nejrozumnější? Kam bys došel bez jídla?« usmál se Cyril a
nacpal si do úst plnou hrst tvarohu.

»Cyrile!« pohlédl na něho přísné Lojza.

»Mám to vrátit?« lekl se Cyril.

»Už to sněz, když to máš v ústech. Ale naposledy! To ti povídám!«

»Tož to mi věř! Na mou duši, že naposledy,« sliboval Cyril.

»Tak já tedy půjdu, kluci. Šijte zatím druhý stan, a až se vrátím,
zkusíme to s tím tvarohem. A na mé krávy nezapomeňte,« připomínal
Lojza a rozběhl se ke Košíkovu.

Chlapci se po jeho odchodu ještě chvíli dohadovali, kam asi běžel.
Když nic nevymyslili, dali se do šití.

»Víte, kluci, ale jde to všechno ráz na ráz, « rozpovídal se Mirek.
»V úterý jsme ještě o ničem nevěděli, a dnes je pátek a tolik toho
máme za sebou.«

»Ale nějak zapomínáme na vaření. A přece jídlo je to hlavní,« řekl
Cyril, a jakoby nic, hrábl do tašky.

»Lojza na to jistě myslí,« řekl Mirek a také zalovil v tašce.

Ostatní ho následovali, jako by se to rozumělo samo sebou.

»Lojza myslí na všechno. Je to vůdce, jak má být,« chválil Jožka.

»A potom -- Vašek!«

»Však se ani neukazuje!«

»A odpadky dal?« zahleděl se Mirek na Fanka, který sbíral ve Vaškově
ulici.

»Já jsem k nim nešel,« přiznal se Fanek.

»To je škoda. Aspoň ses mohl dovědět, půjde-li tábořit.«

»Ten? Tak strašit do zelí,« usmál se pohrdlivě Jožka.

»Nevím. Ale nějak silně se kamarádí s kluky z Horního konce. Pase s
nimi ve ,Žlebu’.«

»Donesl asi každému kornout bonbonů. Až nic nedonese, tak ho
vyženou.«

»Patřilo by mu to. Nemá se stále jen hádat.«

Chvíli šili mlčky. Občas při tom sahali do tašky, která se rychle
prázdnila. Pojednou Fanek sáhl naprázdno.

»Páni!« lekl se.

»Co je?«

»Už je prázdná!«

»Jak je to možné?«

»Já jsem si vzal jen dvakrát!«

»Nevykládej! Sám jsem tě zahlédl nejméně pětkrát!«

»Cyril je vinen! On začal.«

»Však tvaroh byl náš.«

»Ted patřil všem.«

»Nehádejme se. Už je pryč.«

»Ale co Lojza?«

Zahanbeně na sebe pohlédli. To jsou pěkní skauti!

»Ale co,« utěšoval se Mirek. »Kdyby tu byl Lojza, vzal by si také, za
to vám ručím.«

»Však už jede! A na kole!« vykřikl Fanek.

»No tohle! Kde byl s kolem?«

Lojza fičel, až se za ním prášilo. Potom si to namířil přes pastvisko
přímo k chlapcům.

»Kluci, bude peněz jako želez!« zářil.

»Jak to? Kde je vezmeme?«

»Na smetišti. Leží tam peněz, že nebudeme vědět, co s nimi!«

»Lojzo, nezbláznil ses?« sáhl mu na čelo Jožka.

»Nebylo by divu. Kluci, kdybyste to viděli! Železo, mosazné dráty,
zinkové plechy, no -- hotové poklady!«

»Kde? A co?« hleděli na něho nechápavě.

»Pamatujete se na to veliké smetiště za městem? Tam je vám odpadků,
že jde hlava kolem. Je to báječné! Metráky odpadků, kluci, a jakých!«

»A může se to brát?«

»Proč ne? Leží to tam a nikdo si toho nevšímá.«

»A jak bychom to přivezli?«

»My máme takový malý vozík. Vejdou se na něj čtyři metráky a ten
utáhneme sami,« nabízel se Karel.

»To by bylo nejlepší. Platí, Karle!«

»A kdy tam zajedeme?«

»Hned zítra. Ať nám je někdo nevybere před nosem.«

»A krávy?«

»Jeden bude hlídat.«

»Kdo?«

»Třeba ... no ... kdo chce?« -- Nebylo nikoho.

»Losujme!« navrhl Jožka.

Hned bylo připraveno šest papírků se jmény. Lojza nebyl losován.
Vhodili papírky do klobouku a zatřepali. Lojza táhl. Vytáhl Milanovo
jméno.

»Co se dá dělat,« řekl Milan odevzdaně.

»Tak se mi to líbí. Pravý skaut se nesmí před ničím zastavit,«
pochválil ho Lojza.

»Ten skaut mi cosi připomněl,« zabručel Cyril.

»Co?« pohlédl na něho Lojza.

»Ale -- tvaroh!«

»Tvaroh? Kde je?« přiskočil Lojza k prázdné tašce.

»V břichu,« řekl Cyril stručně.

»Kde?«

»No v břichu! V mém, v Mirkové, ve Fankově --«

»V mém jenom dvě hrstky,« bránil se Fanek.

»Vy jste pěkní! Co teď?«

»Nic. Já jsem tomu tvarohu stejně nevěřil,« vyhrkl Jožka.

»Já také ne,« přiznávali se jeden po druhém.

»Však stejně jsi říkal, že k tomu musí být ještě něco. A to něco
nemáme,« vyhrkl Mirek, známý svým mrštným jazykem.

»Tak dobrá. Natírat nebudeme. Ale jak promokneme --«

»Nepromokneme. Ušijeme to tak pevné, že nám neuškodí ani průtrž
mračen!«

»Co s vámi nadělám,« mávl rukou Lojza. »Už slunko zapadá, sbalte věci
a zítra ráno --«

»Vzhůru do města!« dokončil Fanek.




V


»Ať mi tam s tím vozíkem něco neuděláte!« loučil se ráno s Karlem
otec.

»Neboj se, tati, však já dám pozor,« sliboval Karel.

»A kdo si přijde pro krávy?« starala se maminka.

»Milan. Má je na starosti všechny.«

»Jen aby nezapomněl!«

Vtom někdo zabušil na vrata. Karel skočil otevřít.

»Už je po starosti, mami!« volal. »Milan už žene.« Hned nato se
objevili chlapci.

»Kde jste byli tak dlouho?« durdil se Karel.

»Pro Cyrila. Páni, to je chlapík!« volal nadšeně Jožka.

»Jak to?« divili se Karel s Milanem.

»Představte si, že sbíral na půdě staré hadry!«

»Nač?« nechápali.

»Abychom cestou netratili odpadky.«

»Vidíte, na to jsme nepřišli,« řekl uznale Karel a podíval se na malé
žebřiny svého vozíku. »To jsi měl dobrý nápad, Cyro. Bez ucpávek by
nám to jistě padalo.«

»A my jsme myslili, že spí,« přiznával se Milan.

»Já a spát? Kdepak! To já zas, když mám něco před sebou, dovedu vstát
třeba o půlnoci,« usmíval se šťastně Cyril.

»Tak já už musím běžet za kravami,« loučil se Milan.

Chlapci se rozešli. Milan za kravami a ostatní za dobrodružstvím.

Lojza s Mirkem dělali koníky u oje, Jožka s Karlem tlačili. Cyril s
Fankem se vezli. Všichni bedlivě počítali kilometrovníky, neboť po
každých dvou stech metrů se střídali v úloze koníků.

»Ale teď už pojedeme poprázdnu,« rozhodl Lojza, když cesta začala
stoupat do kopce, za nímž hluboko v údolí leželo město. Všichni
souhlasili. Slunce se jim opíralo do zad a nemilosrdně pálilo. S čel
jim stékaly praménky potu.

»Páni! To jedeme s prázdným,« odfukoval Cyril. »Jak to bude vypadat,
až se budeme vracet!«

»Jen se nestrachuj! A nemůžeš-li už, tak si sedni,« škádlil ho Jožka.

»Kdož ví, jestli on na to nepočítal,« dorážel i Fanek.

»Jak to?« bránil se Cyril.

»Ty hadry sis vzal jistě jen proto, aby tě to na vozíku netlačilo.«

Chlapci se dali do veselého smíchu.

»Lojzo, ať hned přestanou!« zlobil se Cyril.

»Nic si z toho nedělej, Cyro,« chlácholil ho Lojza. »To kluci jen tak
žertem.«

Chlapci se rozběhli, a dříve než se nadáli, byli na vrcholu kopce.

»Stát!« zakřičel najednou Cyril, jako by ho na vidle nabral. »Teď je
konec dřiny! Dolů pojedeme jako páni. Nasedejte všichni na vůz, já
dopředu a nohama budu řídit oje. Než řeknete desetkrát švec, jsme pod
kopcem.«

»Anebo ve zmole!« strachovali se chlapci. »Nepřevrhneš nás?«

»Žádné strachy! Já jsem se už takhle našoféroval.«

Chlapci nasedli. Cyril si sedl rozkročmo tak, aby mohl nohama ovládat
oje.

Vozík se pomalu rozjížděl. Chlapci měli s počátku obavy, aby je Cyril
nepřevrhl do příkopu, ale když viděli, že mu to jde nad pomyšlení
dobře, uklidnili se.

»Zazpívejme si!« vykřikl Karel.

A Lojza hned spustil:

  »Jede, jede poštovský panáček,
  jede, jede Cyril jak pán.«

Do rachotu kol se mísily jásavé hlasy rozradostněných chlapců. Jen
Cyril nezpíval. Bystře pozoroval cestu před pádícím vozíkem,
neobjeví-li se v ní nějaká prohlubenina. Taková díra může trhnout
ojem na stranu a je z toho škaredý pád. Ale silnice byla rovná jako
deska.

»Páni, to bylo pěkné!« vydechl zaníceně Fanek, když se jízda
zpomalovala a město se kvapem blížilo.

»Všecka čest, Cyro! Držel ses znamenitě!« chválil Lojza.

Vozík se pomalu zastavil.

»A teď, kluci, přes město v pořádku!« kladl jim na srdce Lojza. »Ať
nás tu někdo nakonec neprožene.«

Projeli městem, minuli předměstí a již zahlédli rozsáhlé městské
smetiště. Zajeli s vozíkem do středu smetiště a rozešli se na všechny
strany.

»Páni, tady je železa!« zvolal nadšeně Cyril.

»Ale pozor!« upozorňoval Lojza. »Starý plech nesbírejte! Za ten
bychom stejně nic nedostali a zbytečně by nám zabíral místo.«

»Mám krabici od sardinek -- co s tím?« volal Fanek.

»To schovej, Fanku, to je cenné!« poučoval Karel.

Byli tak zabráni do sbírání, že si ani nevšimli asi dvanáctiletého
hocha, který se k nim blížil od předměstí. Z dálky už na ně zhurta
spustil:

»Jdete odtud! Co tu děláte?«

Všichni se napřímili.

»Však vidíš,« odpověděl Mirek.

»Nač to sbíráte?« zeptal se ještě bojovněji a shýbl se pro kámen.

»Pro tebe!« odsekl řečný Mirek. »Chceme ti koupit něco k svátku,
miláčku!«

»Jenom se moc nenaparuj!« šlehl po něm očima příchozí.

»A ty se nes, nebo tě vyprovodíme, že poletíš rychleji než stihací
letadlo!«

»Jenom pomalu, abych vám nevylil boty! Já jsem tu doma!«

»To je hezké, že jsi doma na smetišti. Docela se do toho neřádu
hodíš. Ale mohl bys už zmizet, nemyslíš?«

Kluk se však nedal. Vzduchem zafičel kámen. A zrovna kolem hlavy
polekaného Cyrila.

»To už je trochu moc,« zakřičel maličký Jožka a hbitě mrštil také po
uličníkovi kamenem. Fanek s Mirkem zahrozili pěstmi a běželi za ním.

Ale chlapec nečekal. Pelášil k předměstí jako zajíc.

»Ten už nepřijde! Závistivec! Sám nesbírá a nám bude zakazovat,« bručel
spokojeně Fanek.

Dali se zase do sbírání. Když posbírali cennější věci, které ležely
na povrchu smetiště, vzali si kolíky a začali se prohrabávat pod
povrch. Hromádka drátů, ploten, šroubů, tyčí, různých krabic a lahví
utěšené vzrůstala.

Náhle Fanek narazil na jakýsi velký podivný předmět. Kolík se po něm
svezl jako po skle.

»Kluci, pojďte sem!« zvolal. »Našel jsem cosi, ale je to trochu
hluboko.«

Chlapci se sběhli k němu.

»Tak ukaž -- co tu máš?« vyzvídal Lojza.

»Zde. Podívej se!« ukazoval do vyhrabané jamky.

»To bude něco železného. A zdá se, že je to pěkný kousek.«

»Ven s tím!« řekl rázně Mirek a zakopl do smetí.

Odhrnovali vrstvu smetí tak horlivě, jako by měli objevit ukrytý
poklad. Konečně se jim podařilo vytáhnout zčernalou desku. Byla na ní
silná vrstva špíny -- bůhví kolik let ležela na smetišti.

»Ta váží aspoň dvacet kilo,« prohodil znalecky Cyril.

»Zase několik korun!«

»Jak dlouho tu ještě budeme?« zeptal se Fanek Lojzy, když uložili
desku do vozíku.

»No, pomalu půjdeme. Pochodíme ještě po smetišti, abychom tu nic
nezapomněli, a důkladně vozík ucpeme.«

»Už bude poledne, vozík je plný a já mám hlad!« hlásil Cyril.

Přihodili ještě několik odpadků a odjížděli.

Jeli s veselou. Ani se nenadáli, a byli pod kopcem, s kterého se ráno
tak pěkně svezli.

»Teď jenom kdyby toho kopce nebylo,« povzdychl si Milan.

»Počkejte, kluci!« zavýskl najednou Cyril. »To budete koukat!
Dostaneme se na kopec, že o tom ani vědět nebudeme!«

»Jak to?«

»Pst -- tiše!« odmlčel se Cyril.

Před krámkem, kde prodávali sodovku a pivo, stálo nákladní auto
městského pivovaru. Šofér zanesl do budky dvě bedny. Teď právě
vycházel a nasedal.

Cyril se opatrné rozhlédl.

»Rychle nasedněte na vozík, já jej přiváži k autu,« vyzval chlapce.

»Cyro, to je nebezpečné,« varoval Lojza. »Auto může jet rychle, a co
potom --«

»Prosím tě, jak by mohlo jet rychle do takového kopce? Povleče se
jako hlemýžď! A zvláště, když bude mít ještě vozík s námi!«

Vyhlídka byla lákavá.

A tak se stalo, že šofér uprostřed hukotu motoru nepostřehl, jak
chlapci rychle přitáhli vozík k autu, zaklesli železný zoban u oje za
hák pro přívěsný vůz, jak hbitě naskočili na fůru odpadků a jak
začali objímat Cyrila z vděčnosti za šťastný nápad.

Jen Lojza ho neobjímal. Seděl vpředu a upřeně pozoroval zaklesnutý
zoban. Což kdyby se uvolnil?

Ale i nadšení chlapců mizelo. Místo hlemýždí jízdy auto se rozjíždělo
rychleji a rychleji, stromy se jim začaly před očima jen míhat, kola
řinčela a odpadky odskakovaly, takže se zdálo, že se celý vozík
rozpadne. Vtom něco řinklo na dlažbu. Fanek se ohlédl. Byla to kovová
deska, na níž si tolik zakládal!

Má ji tam nechat ležet? Dlouho se nerozmýšlel. Hup! -- a už se válel
v příkopu.

»Kluci, teď si to hrneme aspoň třicítkou,« třásl se Mirek.

»Seskočme!«

»Ale co vozík?« strachoval se Karel.

»Však v Košíkově zastaví!«

»Tobě se to řekne, když není váš,« vzdychal Karel.

»Zavolejme na šoféra,« navrhl Jožka.

Několikrát zavolali, ale šofér neslyšel.

»Lojzo, seskoč s námi!« vyzývali vůdce. Ten jenom zavrtěl hlavou.
Hop! Hop! Další čtyři sběratelé dopadli šťastně do travnatého
příkopu.

»Ale co chudák Lojza?« sténal Cyril, který se stále ještě nemohl
vzpamatovat z prudkého pádu.

»Což, Lojza, ten se už z toho nějak vymotá. Ale náš vozík!« naříkal
Karel.

»A naše odpadky! Podívejte se!« zvolal pobledlý Jožka.

Opravdu! Pokud je chlapci přidržovali, zůstávaly jakýmsi zázrakem na
vozíku. Po seskoku chlapců však začaly padat na zem. Nejprve
jednotlivé kusy, pak jich padalo více a více, i celé balíky, které se
na silnici rozsypaly.

Přestrašení chlapci zůstali bezradně stát. Dole se plahočil Fanek s
těžkou deskou, nahoře Lojza za autem marně lomcoval ojem, aby
vysvobodil vozík z nebezpečného zajetí. Silnice byla poseta
rozházenými kusy železa, krabicemi, rozbitými lahvemi -- co teď?

První se vzpamatoval Mirek.

»Jožko, jdi na pomoc Fankovi,« ujal se vůdcovství. »Vy to tu zatím
posbírejte, naházejte to na jednu hromadu do příkopu a já poběžím za
Lojzou.«

»Sláva! Sláva!« přerušil ho jásavý výkřik Karlův. »Lojza se už
odepjal!«

Pohlédli na kopec.

Lojza stál u vozíku vedle příkopu. V poslední chvíli, téměř u
vrcholku kopce, podařilo se mu vyprostit zoban z háku. Jednou rukou
si utíral zpocené čelo, druhou mával na pozdrav.

»A už jede za námi!« oddychl si ulehčeně Karel.

Za chvilku byl Lojza u nich.

»Tak co, jste celí?« volal vesele.

»Jsme. A co ty?«

»No, už jsem měl strach,« přiznával se. »Kdyby mě byl převezl přes
vršek, to by bylo asi špatně dopadlo.«

»A co vozík?« prohlížel jej starostlivě Karel.

»Zdá se, že je v pořádku. Musí to být dobrá práce,« chválil Lojza.
»No -- a teď se dáme rychle do sbírání,« vyzval chlapce.

Zanedlouho byl náklad zase uložen a hoši vyjeli.

»To ten kopec nás tak nezapotí, jako projížďka za autem, nemyslíš,
Cyro? Ty máš takhle znamenité nápady,« ozval se Jožka.

»A dej mi pokoj,« bránil se Cyril. »Copak jsem mohl vědět, že to auto
pojede jak splašené? Vždyť obyčejně se to drápe do kopce jako hlemýžď
--«

»Toho hlemýždě moc nevzpomínej,« ohmatával si kolena Mirek. »Já jen
vidím, jak mi stromy tančily před očima.«

Za živého rozhovoru se dostali až na kopec. Tam si chvíli odpočinuli
a pak už vesele sjížděli dolů do Košíkova.

Zajeli s vozíkem k domku strážníka Náplavy a hbitě se dali do práce.
Jedni třídili odpadky, druzí je odnášeli na váhu. Náplava vážil a
zapisoval.

Nakonec Fanek s Jožkou dali na váhu kovovou desku.

»Počkejte,« přerušil je strážník. »Tato deska by se mi hodila do
sklepa, něco tam opravuji. Chcete-li, vyplatím vám za ni peníze ihned
a ještě vám korunu přidám.«

Chlapci souhlasili.

»Je to pěkný kousek,« chválil strážník. »A za ty peníze stojí.
Podejte mi to!«

Postavil desku na stůl a zálibně si ji prohlížel.

»Z čeho to jen může být?« vrtěl hlavou. »A muselo to být v zemi
už hezkou dobu, vždyť je na tom taková vrstva špíny, že člověk
ani nepozná, je-li to litina nebo co -- Cyrile, podej mi hřebík!«

Udělal hřebíkem rýhu na desce a rázem ožil.

»Jakže? Je to možné?«

Chlapci zvědavě nakukovali, ale nezpozorovali nic zvláštního.

»Počkejte,« pronášel vzrušeně strážník, »musím se na to podívat lépe.«
Vytáhl nůž a rychle odstraňoval nános.

Zespodu zazářila červenavá barva.

»Tož to nebude s mým sklepem nic, chlapci. To bych vás pěkně ošidil!
Víte, co je to?«

»Co?«

»Měď!«

Chlapci se na něho dívali nechápavě.

»A tož co, pantáto, když je to měď?« zeptal se tiše Fanek.

»Ty se ptáš co? Za kilo mědi jsou čtyři koruny, chlapče!«

»Kluci, honem, kolik je to?«

Škoda, že je v té chvíli neviděl pan učitel. Jistě by měl z jejich
počtářského úsilí nesmírnou radost.

»Šestasedmdesát korun!« vykřikl Lojza.

»Kolik?«

»Šestasedmdesát!«

Do chlapců jako když střelí.

»Fanku, Fanečku, ty jsi náš poklad!« -- »Ty jsi náš zlatý důl!«

Výskali a skákali radostí, kdosi objal i strážníka.

»Tož kolik to máme dohromady za dnešek?«

»Sto jedenašedesát korun,« slabikoval slavnostně Náplava.

Vtom uviděli Milana, který zatím přihnal krávy.

»Kluci, mám novinu!« volal zdaleka. »Vašek mne přemlouval, abych šel
tábořit s ním! Říkal, že z našeho táboření stejně nic nebude. Že prý
by to stálo aspoň dvě stě korun! A ty prý neseženeme ani do příštích
prázdnin.«

»A tož teď ti zas povíme něco my! Víš, kolik jsme vydělali?«

A Lojza slavnostním hlasem, který mu dojetím až přeskakoval, sděloval
radostnou zprávu:

»Za dnešek nám přibylo sto jedenašedesát korun!«

»Kolik?«

»Sto jedenašedesát!«

»Čeho?«

»Korun!« zvolali Stepní Vlci a začali provádět něco, co se mohlo
podobat indiánskému tanci.




VI


»Tak, kluci, ode dneška za týden,« řekl Lojza, když se v pondělí
ráno sešli na pastvišti.

»Teď by měl mít každý den šedesát hodin. Nebo té práce je ještě
trochu moc,« zvážněl Mirek.

»Vaření,« připomněl Cyril stručně.

»Já jsem už vařil!« vykřikl pyšně Karel. »Mám řízky, a ty my děláme
jen v neděli. Tak jsem se do toho pustil.«

»A -- bylo to k jídlu?« vyhrkl Jožka.

»No jej! Tak jsem si olizoval prsty.«

»A co jsi při tom dělal?«

»Přikládal jsem do kamen. -- Co se smějete? Maminka říkala, že dobrý
oheň je to hlavní. A abyste věděli, také jsem si to napsal.«

»Ukaž!« nakukoval do notýsku Milan a hlasitě četl: »Vepřové nebo
telecí maso se naklepe. Předtím se musí oprat ve studené vodě. A po
oprání se ještě nasolí. A potom se naklepe --«

»Tak ono se to klepe dvakrát! To já musím naši maminku naučit,«
pokyvoval hlavou Cyril.

»Kdo ti říkal, že se klepe dvakrát?«

»Máš to tam přece napsáno!«

»Prosím tě! To tomu vůbec nerozumíš! Budete mrkat, co já dokáži!«

Také ostatní chlapci hlásili, co se přes neděli naučili vařit.

»Víš, Lojzo, o čem jsem včera celý den přemýšlel?« ozval se Mirek po
chvíli. »Jak to všechno dopravíme na Ostrov?«

»Uděláme si přece pramici, ne?« vyhrkl Cyril.

»Z čeho?«

»Z čeho ... no ze dřeva!«

»A kde je vezmeš?«

»Hm, v lese je dřeva!« mávl pohrdlivě rukou Cyril.

»Je. Ale na zemi neleží a se stromů se sekat nesmí. Skaut nekrade,«
řekl Lojza stručně.

»Tož to je potom jiná,« zahvízdl Cyril a zmlkl.

»Tak co budeme dělat, Lojzo?« obrátili se všichni k vůdci.

»Nejdříve si povíme, co všechno na Ostrov poneseme.«

»Stanové dílce!« -- »Hrnce!« -- »Přikrývky!« -- »Jídlo!« -- »Kožich!«
-- »Kotel!«

»No, je toho dost,« řekl vážně Lojza.

»Až moc! Tohle k Ostrovu sami nedoneseme.«

»A co, kdybychom to naházeli na vozík jako odpadky?« navrhl Milan.

»To bychom musili objíždět po silnici. A už by to nebylo tak hezké,«
zamítal jeho návrh Mirek.

»A nešlo by to po chodníku podél Rosavy?« napadlo Jožkovi.

»Na trakařích!« vyhrkl Karel.

»A pak je zavezeme zase zpátky, ne? Přece trakaře naši potřebují
každý den.«

»Nejlépe by bylo, kdybychom všechno mohli vzít na loď,« napadlo
Lojzovi.

»Vypůjčíme si ji od pantáty Hájka!«

»Co ti to napadlo? Na čem by převážel proutí?« řekl pochybovačně
Karel.

»A co kdybychom mu nařezali proutí a převezli je?« mínil Lojza.

»Tak to zařiď! Však jsi vůdce!«

»Půjdu s tebou,« nabídl se Milan.

»Já také! Já také!« volali jiní.

»Jeden musí zůstat u krav,« připomněl Lojza.

»Třeba já,« přihlásil se Cyril. »Bolí mě noha ještě od soboty. Nemohl
bych utíkat, až vás pantáta Hájek požene.«

»Nepožene, uvidíš,« řekl Lojza pevně. »Pojďme, kluci!«

Pantáta Hájek seděl před domkem a olupoval zelenou kůru s proutí.

»Pomáhej Pámbu!« pozdravili chlapci nad obyčej uctivě.

»Dej to Pámbu! Co byste zas chtěli?«

»A tož -- jen jsme se tak přišli na vás podívat,« řekl Lojza.

»To je od vás pěkné,« pantáta zabafal a po očku pohlédl na chlapce.

»Ta vaše loď, pantáto, jede jak automobil,« začal Lojza vypočítavě.

»No, jede. Nedal bych ji ani za deset nových.«

»A jezdíte na ní často?«

»Jak kdy. Tento týden nepojedu ani jednou. Mám dost práce s loupáním.
Ale po neděli budu jezdit celý týden. To si zase musím nasvážet
proutí.«

»Íha!« zatvářil se zklamaně Karel. Hned však zmlkl, neboť Lojza na
něho přísně pohlédl.

Ale pantáta jeho zvolání neslyšel. Zabafal a pokračoval:

»To se po neděli zas trochu protáhnu. Už mě to převážení unavuje.
Sedmdesátku mám na krku, tak kdo by se divil.«

Lojza se při těch slovech vítězoslavně usmál.

»Pantáto, co byste tak tomu řekl, kdybychom vám toho proutí nařezali
a napřeváželi?«

»Hm. Řeč se mluví a voda teče,« řekl pantáta stručně.

»Já to myslím doopravdy, že, kluci? Stejně nemáme co dělat. Krávy
může hlídat jen jeden.«

»Tož to víte, že bych se na vás nezlobil. A co byste za to chtěli?
Moc platit nemohu.«

»My ani nechceme peníze.«

»Zadarmo?«

»No ... víte, my půjdeme na Ostrov. Poneseme tam moc věcí a Cyril
neumí plovat. Ta vaše loď by se nám zhodila.«

»A vy kakraholti! Já jsem věděl, že jste nepřišli jen tak pro nic za
nic. Tož loď by se vám zhodila! A vy chytráci!«

»Pantáto, nic bychom jí neudělali. Za čtrnáct dní byste ji měl zase v
pořádku tady.«

»Hm ... to bych si musil rozmyslit. Taková loď stojí peníze! A pak --
musím převážet.«

»Převezeme vám toho tolik, že budete mít měsíc co loupat.«

»Tak dobrá. Když navozíte proutí, můžete si ji vzít. Ale to vám
povídám: té lodi nesmíte zkřivit ani vlas.«

»Tož to se zase nebojte! Jsme přece skauti, no ne, kluci?«

»Tu sebranku mi nevzpomínej! Nebo když si já vzpomenu na ty zemáky v
kotlíku --«

»Vždyť jsem vám říkal, že skaut je docela něco jiného než tramp. Mám
takovou knížku o skautech. Půjčím vám ji,« nabízel ochotně Lojza.

»A s tím mi dej pokoj! Já ti už raději věřím!«

»Tak vám pěkně děkujeme, pantáto. A zítra přijdeme převážet.«

Chlapci by radostí objímali celý svět. S výskotem se rozběhli k
pastvišti.

»Prohnal vás, co?« vítal je Cyril.

»Nás někdo prohnat? Do čeho se pustí Stepní Vlci, to klape,« řekl
Mirek pyšně.

»Snad vám ji nepůjčil?« nemohl uvěřit Cyril.

»Půjčil. To se to bude vozit, Cyro!« usmíval se Lojza.

»Tož to mi spadl kámen se srdce. Bál jsem se, že loď nebude a já budu
muset zůstat doma,« rozradostňoval se Cyril.

»No dovol -- co si o nás myslíš? Teď jsme jako skauti. A skaut nikdy
neopustí kamaráda. Převezl bych tě třeba na zádech,« řekl vážně
Lojza.

Když se poradovali z nového úspěchu, pustili se do šití stanů. Práce
jim šla hbitě od ruky a další stan byl v poledne skoro hotov.

Zbytek dodělávali odpoledne.

»A kde je Cyril?« zeptal se Lojza.

Nikdo nevěděl.

»Možná, že dnes nepřižene. Třeba někam jeli.«

»Už žene!« vykřikl pojednou Jožka a ukázal k cestě. Zamávali radostně
na pozdrav, ale Cyril jako by toho neviděl.

»Ten se nějak mračí. Asi se špatně naobědval.«

Nepoznávali ho, ani když byl v jejich středu.

»Cyro, ty jsi nějaký smutný. Stalo se ti něco?«

»Ale, nic --« Cyril chtěl ještě něco říci, ale pojednou mu hlas
vypověděl službu. Z očí mu vytryskl proud slz. Rychle se odvrátil,
aby je chlapci nezahlédli. Ale již bylo pozdě.

»Dostal jsi doma?« naléhal na něho Lojza.

»To ne, ale -- když já nesmím -- jít -- tábořit!« zaštkal Cyril.
Celé jeho tělo se otřásalo pláčem.

Chlapci zůstali zaraženi. Do jejich radosti těžce ulehl první stín.

»A proč?« přerušil tísnivé ticho Lojza.

»Protože -- nám by neměl -- kdo -- pást -- krávy,« zpovídal se
přerývaně Cyril. To byla pravda. Ostatní chlapci měli sourozence,
kteří je zastanou. Ale Cyril byl jedináček!

»A proč ti to neřekli hned?«

»Tatínek myslil -- že to s tím -- tábořením -- nemyslíme --
doopravdy.«

»Nebreč, Cyro,« uklidňoval ho Lojza. »Tábořit půjdeš -- jen žádné
strachy!«

Cyril zvedl hlavu a podíval se na Lojzu. Pod záplavou slz se objevil
záblesk slabého úsměvu. Jeho srdce zabušilo prudčeji. Vždyť naděje je
tak krásná! A i když se zase všechno zhroutí, za tuto kratičkou
chvíli doufání ti budu vždycky vděčný, Lojzo!

»Naše Hedvika vezme i vaše krávy,« řekl Lojza stručně.

Cyril znovu zesmutněl.

»To nepůjde, Lojzo,« rozplakal se. »Já jsem tatínkovi řekl, že by to
šlo tak udělat, ale on nechce. Že prý žádným děckům nevěří.«

»Hm ... a co, kdyby je pásal obecní pasák?«

»Tomu se musí platit -- a Trefilík by to ani neudělal.«

»Zkusíme to. A my mu zaplatíme sami, že, kluci?« obrátil se Lojza k
chlapcům.

»Ano! Zaplatíme to!« zvolali sborem.

»Tak dobrá, hned zajdeme za pasákem,« rozhodl Lojza.

Cyril s Lojzou běželi jako o závod. Za chvíli byli na obecním
pastvisku.

»Pane Trefilíku, mohl byste tak čtrnáct dní pásat Kunderovy krávy?«
zeptal se Lojza po pozdravu.

»Mohl, proč ne?« odpověděl pasák a pátravě se zahleděl na oba
chlapce. »A co vy?«

»Víte, my půjdeme tábořit a Kunderům nemá kdo pásat. Cyril by musel
zůstat doma, kdybyste nám to neudělal,« vykládal Lojza.

»No, to já vám tedy mohu udělat,« řekl Trefilík zvolna.

»A co byste za to chtěl?«

»No, co myslíte?«

»Stačilo by deset korun?«

»Ale ovšem! A to ti dal peníze tatínek, Cyrile?«

»Ne, to kluci sami,« odpovídal nesměle Cyril.

»Kluci? Jak to?« divil se pasák. -- Cyrilovi nezbylo nic jiného, než
aby pověděl celou pravdu.

»A ták!« řekl protáhle pasák a zamrkal. »Tož abyste věděli, že i
starý Trefilík si dovede vážit pravého kamarádství, něco vám řeknu.
Ty krávy budu pásat zadarmo.«

»Ale, pantáto --«

»Už jsem řekl. A mějte se na Ostrově dobře!«

Chlapci poděkovali a utíkali zpět jako vítr.

Lojza všem vyložil, jak pochodili.

»Kluci, dobré je to!« jásal Milan.

»Jak jsem říkal: všechno jde jak na drátku,« mnul si radostně ruce
Mirek.

»Jen aby si to pantáta Hájek nerozmyslil s tou lodí,« staral se
Fanek.

»No, musíme se tužit, kluci!« pohlédl Lojza na chlapce.

A tužili se! Jeden hlídal krávy, dva doma vařili a čtyři zbývající
řezali proutí a převáželi. Hromada u domku vůčihledě rostla a starý
Hájek spokojeně pokuřoval.

»No, chlapci, to už ta loď bude vaše,« říkal s úsměvem.




VII


Pondělní ráno přeskočilo Červený vrch a zatopilo Košíkov přívalem
zlatých paprsků. Na jasné modré obloze nebylo ani mráčku.

Lojza, s těžkým batohem na zádech, se objevil ve dveřích chalupy. A v
tutéž dobu vystupovali ze svých rodných chalup i ostatní »stepní
vlci«.

Nebyli však sami. Nezvyklá podívaná přivábila děti i dospělé z celé
vesnice. Táboření chlapců -- to tu ještě nebylo!

V Košíkově bylo často vidět hloučky mladíků, kteří tudy procházeli na
svých toulkách. To byli ovšem opravdoví skauti a turisté, ale tito?
Místo žlutozelených stejnokrojů pestrá směsice zalátaných kalhot a
kabátů. A což teprve, když uviděli Milana!

»Milane, dej se s tím deštníkem vyfotografovat! Aby skauti viděli,
jak se má chodit tábořit!«

»To sis měl vzít trochu větší, vždyť pod tento se vás vejde jen pět!«

Každá věta vyvolala bouři veselí, které se ještě vystupňovalo, když
uviděli Cyrila s kožichem.

Ale Stepní Vlci se jen usmívali. Co jim budou vykládat o všech
přípravách! Ostatně -- přijďte se na nás podívat!

Veselé zvolání »Na shledanou!«, sem tam nějaká slza v očích maminek a
malá skupina se dala na pochod. Lojza vpředu, ostatní za ním ve
vzorném dvojstupu. Milan vytáhl foukací harmoniku a spustil řízný
pochod.

To bylo něco na košíkovské kluky! Jako na povel se přiřadili k
pochodujícím. Byl jich celý dlouhý průvod a přihlížející dospělí se
smáli, až jim slzy tekly z očí.

Zamířili k Čertovu koutu.

»Pro pána! Kde jste tu čeládku posbírali?« hrozil se pantáta Hájek.
»Snad to všechno nechce jít tábořit?«

»To oni nás jen vyprovázejí,« vysvětloval Lojza.

»Ale přivstali jste si na to,« usmíval se pantáta. »Myslil jsem, že
si to nakonec přece jen rozmyslíte a zůstanete doma.«

»Kdepak, pantáto!«

»Držte nám palce! Ať je stále tak hezky jako dnes.«

Opatrně uložili všechna zavazadla do loďky. Lojza s Fankem uchopili
dlouhá bidla a odrazili od břehu. Ostatní šli po pěšince na břehu
Rosavy a táhli loď proti proudu řeky.

»Na shledanou, pantáto!« zavolali naposledy. »A děkujeme vám!«

»Na shledanou, chlapci! Ale, počkejte, Lojzo, pojď sem!«

Lojza hbitě vyskočil z lodi a úzkostně se zahleděl na pantátu.
Probůh, nerozmyslil si to s půjčením loďky? Nedostal v poslední
chvíli strach, že mu ji chlapci přece jen zničí? -- Ale nestalo se
nic takového. Pantáta Hájek sáhl do kapsy a vytáhl pětikorunu.

»Pomohli jste mi více, než jsem se nadál. A za to -- no, to máte na
přilepšenou.«

»Ale, pantáto!« bránil se doopravdy Lojza. »Vždyť my jsme to udělali
rádi! Jen když máme loď!«

»Jen si to vezmi! Peněz budete potřebovat.«

Lojza se podíval na chlapce, jako by se tázal, má-li či nemá. Ale
když viděl, že nijak neprotestují, přijal.

»Děkujeme vám, pantáto!« zvolali chlapci jako jedněmi ústy, když
nečekané sousto zmizelo v Lojzově kapse.

Lojza s Fankem odrazili, chlapci zatáhli. Loď se pohnula a Stepní
Vlci vykročili k své osadě:

»A vy, kluci,« obrátil se Lojza ke košíkovské drobotině, »jste hodní,
že jste nás vyprovodili, ale teď -- sbohem!«

Řekl to tak rázně, že se kluci okamžitě zastavili.

»A nech!« vykřikl za nimi malý Jarka Ratajský. »Však náš Tonda půjde
také tábořit!«

»Slyšíš?« Milan šťouchl loktem Karla, který táhl za provaz po jeho
boku.

»Snad nemyslíš, že opravdu půjde tábořit ještě někdo jiný než my?«
rozesmál se Karel.

»Myslím že půjde,« řekl Milan. »Mluvil jsem s Emilem. Prozradil mi,
že už je jich sedm a že si koupili i nějaké zásoby. A také prý mají
opravdový stan.«

»Hm, stan!« rozohňoval se Jožka. »To ještě není všechno!«

»A kam půjdou?« zeptal se stručně Lojza.

»To už mi nechtěl prozradit. Bál se, že by ho pak Vašek nevzal.«

»A co máte z jakýchsi Mustangů,« řekl nevrle Karel. »Jistě to nebudou
mít tak pěkné jako my.«

»Tak kolik vlastně máme peněz?« zeptal se Jožka.

Lojza položil bidlo a beze slova sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl
zápisník, otevřel jej a četl:

»Stav pokladny Stepních Vlků:

  Úspory Stepních Vlků.    23.-- K.
  Za odpadky v Košíkově    67.-- K.
  Za odpadky z města      161.-- K.
  Za láhve                 24.60 K.
  A teď od pantáty Hájka    5.-- K.
  Tak je to dohromady     280.60 K.«

říkal konečnou sumu po krátkém počítání.

»Ale už jsme také něco vydali!« připomínal Jožka.

»A bylo toho dost. Za sůl, za cukr, za cikorku, za žitnou kávu, za
čaj --«

»Jejej, a co teprve vydáme!« hrozil se Milan.

»Nu, nic nekoupíme zbytečně a myslím, že čtrnáct dní vydržíme,«
vykládal vážně Lojza.

Na okamžik se odmlčeli a rozhlédli se kolem. Údolí řeky bylo
překrásné. Ptáci zpívali, smrkové lesy opojně voněly, štíty strmých
skal se v slunci stříbřitě leskly a vlnky Rosavy nabízely chladivé
osvěžení.

»Kluci, já jsem dnes vzhůru od tří hodin,« zavzpomínal Jožka.

»Já také,« vpadl Karel. »Chvíli jsem se převaloval, a když už jsem
nemohl usnout, vstal jsem a začal jsem si všechno balit. V pět hodin
jsem byl už hotov.«

»A přišel jsi později než já,« řekl Milan.

»Protože jsem se musel vrátit pro baterku.«

»To jsi udělal dobře,« chválil ho Lojza. »Bez baterky by se nám
špatně konaly hlídky. A co ty, Fanku, máš ji také s sebou?«

»Všechno v pořádku,« odpověděl sebevědomě Fanek.

»Tak se zdá, že jsme nezapomněli na nic. V táboře to bude jenom
klapat,« liboval si Lojza.

»A potom nám bude někdo vykládat, že z našeho táboření nebude nic!«

»A posmívat se mému deštníku!«

»A mému kožichu!«

»Ještě, že si to Fanek rozmyslil s tou slamou. To by bylo teprve
smíchu,« vzpomněl Mirek.

Fanek se tvářil, jako by Mirkovu poznámku vůbec neslyšel. Zdálo se,
že je úplné zaujat řízením lodi.

»Jak to bude s hlídkami?« ozval se po chvíli Karel. »To budeme hlídat
vždycky dva a dva?«

»Ne,« odpovídal Lojza. »To by přišel každý na řadu dvakrát za jedinou
noc. Proto bude na hlídce každý sám.«

»A jak dlouho?« Tahouni na břehu se skoro zastavili.

»Hodinu,« hlásal vůdce z loďky.

»To budeme hlídat každou noc v tutéž dobu?«

Karel se snažil pronést svou otázku lhostejným hlasem. Přece však
nezakryl určitého rozechvění. Napadlo mu totiž, že by na něho mohla
připadnout hlídka zrovna od půlnoci do jedné. Pravda, jsou to jen
povídačky o těch strašidlech a podobných věcech. Vždyť dnes ví každé
děcko, že žádných strašidel není. Ale přece jen by to bylo
nepříjemné, kdyby měl denně konat hlídku v »hodině duchů.«

»Ne,« odpovídal Lojza. »Hlídky budou od deseti večer do pěti ráno. To
je sedm hodin -- nás je také sedm. A každého dne bude začínat jiný.«

»Tož to je správné,« oddychl si ulehčeně Karel.

»Kdo začne dnes?«

»Mám to sestaveno podle abecedy. Dnes je první na řadě Cyril.«

»Kdo?« vyhrkl uleknutě Cyril.

»No ty,« usmíval se Lojza. »Přece písmeno c je hned na začátku
abecedy.«

»A proč to nebereš podle příjmení?« bouřil se Cyril.

»Snad se nebojíš, Cyro?« škádlil ho Jožka.

»Kdo? Já -- a bát se?« rychle se vzpamatoval. »Tož to mne ještě
neznáš!«

»A proč ses tak lekl?« nedal se Jožka.

»Abys chtěl vědět, já jsem se vůbec nelekl. To jsem měl jen takovou
radost, že budu první.«

Lojza položil bidlo, vytáhl z kapsy zápisník a četl:

»Hlídky na den 22. července: Cyril, Fanek, Jožka, Karel, Lojza,
Milan, Mirek.«

»A to vás mám již o pěti vzbudit?« divil se Mirek.

»Ne,« vysvětloval Lojza. »Poslední hlídka uvaří snídani. Teprve potom
vzbudí celý tábor.«

Zatím co se chlapci bavili, díval se Fanek tak upřeně na břeh, že
chvilkami zapomněl odraziti loďku.

»Co tam stále hledíš?« všiml si toho konečně Lojza.

»Ale nic -- to jen tak --« upadl Fanek do rozpaků. Náhle však oživl:
»Počkejte, kluci, zastavit!«

»Proč? Co je?«

»Chci vystoupit.«

»Už toho máš dost? Nevadí, můžeme se vystřídat,« nabízel se Milan a
už se chystal přebrodit s břehu na loď.

»Ale ne -- však počkejte, uvidíte!«

Když zastavili, Fanek vyskočil z loďky a chvilku se rozhlížel.
Pojednou radostně zvolal: »Ano, je to tady!«

A neohlížeje se na překvapené chlapce, zmizel v houštině.

»Co tam asi uviděl?« nechápali.

Nenechal je dlouho čekat. Křoví se rozhrnulo a objevil se zářící
Fanek -- s velkými otepmi slámy!

Chlapci vykulili oči a nevěděli, mají-li se smát nebo nadávat.
Nakonec dělali obojí střídavě, ale Fanek byl spokojen. Když se trochu
uklidnili, ochotně jim vysvětloval:

»Víte, já jsem hned na začátku řekl, že si tu slaměnou boudu
postavím. Ale protože jsem věděl, že byste byli proti tomu, zavezl
jsem si včera večer slámu na trakaři sem.«

»To jsi udělal moc dobře. Nebo nechci vidět, co by dělali kluci, až
by ty otýpky uviděli,« mínil Jožka.

»A stejně nám to může ještě udělat ostudu,« bručel Karel.

»Už toho nechte, kluci,« zakročoval Lojza. »Sláma je zde, tak ji
naložíme a jedeme.«

Chlapci pomohli Fankovi dotáhnout otepi na loď a pak pokračovali v
další cestě. Zatím slunce stoupalo výš a výš a začínalo nemilosrdně
pálit. Chlapci pomalu svlékali šaty a házeli je do loďky.

»Ono se řekne -- zajedeme si tam s lodí. Ale zapotí to!« řekl pomalu
Milan. »A ještě se jí něco natáhneme!«

»No, nic to, kluci,« povzbuzoval je Lojza. »Půl cesty máme za sebou.
A když je tak horko, vykoupejme se!«

Chlapci přijali jeho návrh s nadšením.

Sotva se však svlekli, Jožka zvolal:

»Někdo sem jde!«

»Hajný!« lekl se Cyril.

»Znáte ho někdo?« zeptal se Lojza.

»Já jsem byl jednou s tatínkem pro dřevo a tehdy s námi mluvil nějaký
hajný. Ale byl-li to tento, to už nevím,« řekl Jožka.

»Aby nás tak prohnal,« řekl do stísněného ticha Cyril.

»Nevím proč?« utrhl se na něho nevrle Lojza. »Však jsme nikomu nic
neudělali.«

Ještě nedomluvil, a už se ozvalo mocné hromování hajného:

»Prachmilionští naháči! Kdo vás sem poslal? Kam táhnete ten cirkus na
lodi?«

Chlapci ani nedutali. Ustrašeně se dívali na obrovskou postavu
hajného, na jeho zarostlou tvář, na lesknoucí se pušku a sukovitou
hůl ... hlavně na tu hůl...

»Sakulentští raubíři! Ztratili jste řeč?« zakoulel divoce očima.
»Komu jste sebrali tu loď? A kde jste ukradli ty věci?«

»Kluci, pryč!« zašeptal Cyril. Ale Lojza se už zatím vzpamatoval.

»Pane hajný, my nejsme raubíři,« začal nesměle. »Jdeme tábořit.«

»Prachmilion! Co jsi to řekl? Kam že to jdete?«

»Tábořit!« ozvalo se z několika úst zároveň. »Na Ostrov.«

»A vy prachmilioni! A máte povolení?«

Chlapci na sebe zmateně pohlédli. Něčeho takového se nenadáli.

»Pane hajný,« ozval se zase Lojza a slova se mu drala z úst, jako by
je přiškrcoval, »když my jsme -- my jsme vůbec nevěděli, že -- že
musíme mít k tomu povolení!«

»A to si myslíte, že v mém revíru si může dělat každý, co si smyslí?«
hromoval dále hajný. »Všechny vás dám pozavírat! Všechny!«

»A mohli bychom to povolení dostat?« začal vyjednávat Lojza.

»Prachmilion! Prý dostat! To si musíte zaplatit -- a pořádně
zaplatit!«

»To nevadí,« nabýval sebedůvěry vůdce. »Nějaké peníze máme. Kolik by
to stálo, pane hajný?«

»Hm, tak vy máte peníze! Kde jste je vzali?« pohlédl na ně přísně.

»Vydělali jsme si je,« řekl Lojza hrdě.

»Nevykládej!«

»Opravdu, pane hajný. Sbírali jsme odpadky u nás v Košíkově a v
městě.«

»A co ta loď? Jak k té jste přišli?«

»Vypůjčili jsme si ji od pantáty Hájka.«

»Tož to mi zas nevěšej bulíka na nos! Hájek by vám ji určitě půjčil!«

»Půjčil, opravdu půjčil. Vozili jsme mu za to proutí.«

»A nač si vezete ten kožich a slámu?«

»To si budeme dělat stany.«

»Stany!« zamžoural očima hajný a chlapcům se zazdálo, že okolo jeho
úst to podezřele zacukalo. Rázem oživli.

»Pane hajný, zač by bylo to povolení?« začal s novou odvahou Lojza.

»Hm -- vidím, že boháči nejste, tak vám to udělám trochu laciněji než
jiným.« -- Odkašlal a významně se odmlčel. Chlapci ani nedýchali.
»Tož vzhledem k tomu, že jste z Košíkova a že jste si peníze sehnali
sami, dám vám to povolení -- za tisíc korun.«

Kdyby byl mezi chlapce uhodil blesk, jejich leknutí by nebylo o nic
větší.

»Tož to je konec všemu,« nabíral Cyril.

»Musíme se vrátit,« řekl Milan a v této krátké větě ležel všechen
smutek ze zničených snů.

»Ještě dobře, že jsme se s tím netáhli až na Ostrov,« utěšoval se
Karel.

Jen Lojza zarytě mlčel a zachmuřeně pohlížel na lesknoucí se hladinu.
Je opravdu po všem? Co se naplahočili, nastarali, natěšili -- a tak
rázem má být všemu konec? Ne, bude smlouvat, bude vyjednávat, bude
prosit tak dlouho, až se nějak dohodnou!

Pevně rozhodnut pohlédl na krutého hajného.

Ale -- co to? Kde jsou ty jeho hromy a blesky? Kam se poděly ty
přísně stažené vrásky? A kde se vzal ten dětsky laškovný výraz v
jeho očích a veselý smích? Co to má znamenat?

»Kluci!« vykřikl Lojza, když pochopil, že hajný žertoval. »Jedeme!«

»Jedeme! Jedeme! Jedeme!« zajásali chlapci a začali dělat kotrmelce.

»Mirku, Milane, jedeme!« vykřikl Fanek a začal je boxovat.

»A my jsme se vás tak polekali, pane hajný!« zvolal nadšeně Mirek a
měl sto chutí vrhnouti se mu okolo krku.

»Mne se už jiní polekali! Onehdy jich přede mnou uteklo pět!«

»Opravdu? A byli to kluci nebo dospělí?«

»Dospělí. Ale zajíci,« ušklíbl se.

»A jděte!« zasmál se nadurděně Fanek.

»A to povolení nám opravdu dáte?« zeptal se Jožka, který se stále
ještě nemohl vzpamatovat z náhlého a neočekávaného obratu.

»Dám, dám. Přineste mi ještěrčí brk a já vám je napíši.«

»Ještěrčí brk?« vykulil oči Karel. »Vždyť ještěrka nemá peří.«

»To si už zařiďte, jak chcete. Já ničím jiným nepíši,« říkal zvolna
hajný a šibalsky si potahoval dlouhý plnovous.

»Vy jste hodný, pane hajný,« smál se Lojza. »Tak můžeme tu tábořit,
že?«

»Nu, ovšem! Vždyť jsem chodil s vašimi tatínky do jedné školy! Ty jsi
Chvátalů, viď?« obrátil se na Lojzu.

»Ano. A jak to víte?« žasl Lojza.

Ale hajný se jen usmíval.

»A ty jsi Kružíků, co?« usmál se na Mirka.

»Jsem,« zrudl překvapený hoch.

»A ty jsi Vyoralů,« pohlédl na Milana.

»A jak nás znáte?«

»Tož tak,« usmíval se hajný. »Když jsme chodili do školy, vaši
tatínci vypadali zrovna tak jako vy.«

»Ale oni netábořili, že?« vytrumfl Milan.

»To máš pravdu. Tehdy nebylo takových vymožeností. -- No, když jsme
se tu tak sešli jako staří známí, musíme si o všem povykládat
důkladněji. Tož jak vám to napadlo s tím tábořením?«

Chlapci se ochotně rozvykládali. Když skončili, hajný stáhl tvář do
starostlivých vrásek.

»Je to všechno moc hezké, chlapci, ale s tím Ostrovem jste udělali
chybu. Protože,« naklonil se k nim a ztišil hlas, »na Ostrově
straší.«

»Opravdu?« polekali se.

»Ano. Nechci vás děsit, ale jako dobrý přítel vám to musím říci. Na
Ostrově straší.«

»To já tam nepůjdu,« zavzlykl Cyril.

»Najděme si jiné místo!« navrhoval ustrašeně Karel.

»Opravdu tam straší, pane hajný?« zneklidněl i Lojza.

»Ano, chlapci. Straší tam krtek žížaly.«

»A jděte! Vy jste nám zase dal!« mračil se Mirek, ale ostatní se
bouřlivě smáli.

»A kde budete nakupovat?«

»Ve Žluticích,« řekl pohotově Lojza.

»No, to se trochu proběhnete. A jak s mlékem?«

»Taky ve Žluticích. Nebo ... kdybyste nám je mohli dávat vy, pane
hajný --«

»Proč ne! Máme dvě kozy a mají hořké mléko, tak je u nás stejně nikdo
nepije,« usmíval se do vousů.

»Já kozí nepiji,« bránil se Cyril.

»Já také ne!« křičel Fanek.

»Ale vždyť pan hajný žertuje,« uklidňoval je Lojza, který už začínal
úsměvům hajného rozumět. »Tak my si zítra ráno pro to mléko
přijdeme,« dojednával.

»Dobrá. Ostatně, já se tam za vámi ještě dnes přijdu podívat. Ted už
musím jít. A toho krtka se nepolekejte!« volal vesele.

»Na shledanou, pane hajný!« volali za ním chlapci s rozjásanými
tvářemi.

»Páni, ten nám dal!« ozval se Jožka. »Vypadal jako Krakonoš!«

»A zatím -- takový čtverák!«

»No, dobré je to,« pochvaloval si Lojza. »Ale teď už zas musíme jít.
Vykoupeme se až na Ostrově.«

Chlapci ochotně uchopili provaz, Lojza s Fankem zabrali bidly a loď
se pohnula. Slunce pražilo čím dál víc, s čel jim stékaly krůpěje
potu, ale nikdo toho nedbal.

»Myslím, že budeme brzy u Ostrova,« řekl konečně Lojza.

Měl pravdu. Přicházeli k místům, kde se údolí poněkud rozšiřovalo. I
řečiště tu bylo širší, proto voda tekla pomaleji. Ostrov nemohl býti
daleko.

S novou chutí přidali do kroku.

A za chvíli se rozlehl údolím jejich jásavý pokřik: »Hurá! Hurá!
Hurááááá!«

Ostrov byl před nimi.

»Páni, tady je krásně!« zvolal nadšeně Fanek.«

»A co teď, Lojzo?« zeptal se Cyril.

»Teď? Uvážeme loď ke kolu, najíme se, vykoupeme se, a potom -- do
práce!«

Stříbrné vlnky se mazlivě přilepily na bronzově opálená těla chlapců.
Někteří přeplavali na Ostrov a zpět.

Když se osvěžili koupelí, zašli k blízké lesní studánce a vybalili
jídlo. Chutnalo jim tak, že zapomněli i na řeč.

»Tak, a teď se dáme do práce,« vstal první Lojza. »Já s Fankem
převezu náklad a potom zajedu pro Cyru. Vy ostatní přeplavte,«
rozkazoval. -- Chlapci rychle naházeli na loď své šaty. Lojza s
Fankem odrazili a vyjeli.

»Za nimi!« vykřikl Mirek a vrhl se do vody. Chlapci ho následovali.
Jen Cyril zůstal na břehu.

»Ale naučím se plavat, určitě se naučím,« říkal si odhodlaně. --
Zatím loď zakotvila u Ostrova. Chlapci vyskočili na břeh a jejich
ochotné ruce ji zbavovaly nákladu.

»Tak už si to tu vezměte na starost. Já se vrátím pro toho sirotka,«
usmál se Lojza a odrazil.

»Lojzo, udrží nás?« třásl se Cyril, vstupuje na loď.

»Neboj se! Viděl jsi, kolik zavazadel unesla? Ty nejsi těžší!«

»Vážím šedesát,« přiznával se zkroušeně Cyril.

»Jenom? Vypadáš na víc,« řekl klidně Lojza a ponořil bidla
do vody. Loď vyplula.

»Nějak se to hýbe,« bledl Cyril. »Je tu hluboká?«

»Na utopení stačí. Vidíš, ani dna jsem nedosáhl,« vytahoval Lojza
bidlo z vody.

»To by byla mela, kdyby se loď potopila,« hrozil se Cyril.

»Jaká mela? Dvakrát, třikrát by sis hltl vody a bylo by po tobě. Ale
plovat se tady naučíš, Cyro,« řekl Lojza důrazně.

»Naučím, Lojzo,« sliboval Cyril, vyskakuje na břeh. Sotva se, chudák,
držel na nohou.

Chlapci je už čekali.

»Co teď, Lojzo?« ptali se nedočkavě.

»Postavíme stany. A potom si uděláme ohniště.«

V táboře nastal shon a ruch. Chlapci hbitě rozbalili zavazadla,
připravili si stanová plátna, tyče na kostru a nářadí.

Hledání vhodného místa na nevelikém ostrůvku jim nedalo příliš
mnoho práce. Bylo téměř uprostřed Ostrova.

»Tak, Stepní Vlci, s chutí do toho!«

Rozdělili se na čtyři skupiny podle abecedy. Cyril s Fankem, Karel s
Jožkou, Milan s Mirkem a Lojza sám.

»Ty jsi teď na tom nejhůře, Lojzo,« cítil nespravedlnost Cyril.
»Musíš stavět sám.«

»Jen se o něho nestrachuj,« uklidňoval ho Fanek. »Ten nás strčí
všechny do kapsy. Vždyť je to vůdce!«

»Až nebudu stačit, tak mi pomůžete,« usmíval se Lojza.

»To víš, že pomůžeme,« nabízeli se všichni.

»Fanku,« ťukl se pojednou do čela Cyril. »My jsme to vyvedli!«

»Co?«

»Podívej se, ty máš slámu a já pytlový potah na stan a ještě kožich.
To se k sobě přece nehodí!«

»Jen se neboj, ono se nám to všechno zhodí!«

Zanedlouho byly kostry postaveny. Začali je potahovat.

»Fanku, podívej se, Milanovi a Mirkovi se to nějak nedaří,«
upozorňoval Cyril.

Vtom se ozval ulekaný výkřik Milanův. Všichni se tam ohlédli a
spatřili oba nešťastné stavitele na zemi i se zhrouceným stanem.

»Co se vám stalo?« shlukli se kolem nich.

»Ale --« Milan vstával mrzutě se země, »ten potah je nějaký malý.«

»Třeba jste udělali vysokou kostru.«

»Budete musit potah nadšít.«

»To se ti řekne -- nadšít -- ale jak? Snad nepoletíme do Košíkova pro
pytel?« rozčiloval se Mirek.

»Však nemusíte. My s Cyrilem vám jich dáme, kolik budete chtít,«
dělal kavalíra Fanek.

»A vy?«

»My máme přece slámu!« vytrumfl Cyril.

»Vidíte, na to jsme zapomněli, že jeden potah zbyl. Tož to je
skvělé!«

Všichni se dali do práce s novou chutí. To by bylo, aby se jim stany
nepovedly.

Ani nepozorovali, jak čas rychle utíká. Konečně se rozlehl Ostrovem
jásavý výkřik:

»Hotovo!« Jožka s Karlem se zálibně dívali na hotový stan.

Za chvíli se ohlásili Mirek s Milanem.

»A kde máte deštník?« pátral Lojza.

»To budete koukat,« pronášel s tajuplným úsměvem Milan. »Pojďte do
stanu!«

Nahrnuli se dovnitř.

»Podívejte se nahoru!« vyzval je Milan. »Vidíte tam něco zvláštního?«

»Nic!«

»A teď?« Milan vytáhl smotaný hadr -- byla to stará vesta -- a ve
stropě se objevil úzký otvor.

»A co s tím?« nechápali.

»Tím otvorem se bude vystrkovat deštník při dešti. Je tak veliký, že
přikryje skoro celý stan.«

»A když nebude pršet?«

»Když nebude pršet, ucpeme otvor vestou.«

»A co v noci?« vyzvídal Fanek.

»To bude v otvoru hadr, aby do stanu nefoukalo.«

»A začne-li pršet?«

»Však nás hlídka upozorní!«

»To by se mi chtělo, nechat se budit při každém dešti!« ohrnoval rty
Cyril.

»Copak myslíš, že každý je takový pecivál jako ty?« vyhrkl Mirek
uraženě.

»Hleďte, kluci,« řekl Fanek, když byli se stanem hotovi, »stále jste
měli strach, že vám budu dělat se svou boudou ostudu. Řekněte sami,
je možné, aby někdo s břehu rozeznal náš stan od okolního křoví?«

»Tož to se vám opravdu povedlo,« řekl uznale Lojza. »Tak zamaskovat
stan -- to jsem ještě neviděl!«

Fanek s Cyrilem nalámali totiž vrbových větví a všechnu slámu
přikryli tak, že se stan podobal houštině.

Když byly všechny stany hotovy, postavili se před ně a zbožně
vydechli.

»To je krása!«

Chvíli tak stáli celí okouzleni vlastním dílem a potom se rozběhli po
Ostrově, shánějíce mech, suchou trávu a listí na vystlání stanů.
Jožka si utrhl několik borových větviček a nastrkal je do polátaných
stanových dílců.

»Hned to vypadá jinak,« řekl Mirek a rychle si také nalámal větviček.

Milan natrhal kytici květin a připevnil ji nad vchod do stanu. I
ostatní chlapci se pustili do krášlení a za chvíli vypadaly stany
jako květinové domečky z pohádky. Díry a pestrobarevné slátaniny
zmizely ve svěží zeleni.

Fanek s Cyrilem se zatím o něčem radili ve stanu. Po chvíli se
objevil Cyril s kožichem a zamířil k Lojzovi.

»Co je?« pohlédl na něho Lojza.

»No víš, Lojzo, na tvém stanu by se můj kožich docela jinak vyjímal,«
říkal Cyril v náhlých rozpacích.

»Ale, Cyro, jak bych k tomu přišel?« bránil se Lojza.

»Jsi náš vůdce. Všechno nám tak pěkně děláš. Tož ať máš něco
hezčího,« rděl se Cyril.

»Ať žije Cyril! Ať žije Lojza!« zahlaholili chlapci.

»Já si jej tedy vezmu, Cyro,« řekl Lojza dojatě a přehodil kožich
přes svůj stan.

»Báječné! Budeš jako starý zálesák,« rozplýval se Milan.

»A až tu bude stát stožár!« usmál se Lojza.

»Stožár?« divili se. »A nač?«

»Však uvidíte,« odpovídal Lojza s tajuplným úsměvem. »Hned jej
udělám: A vy zatím můžete připravit ohniště.«

Chlapci se dali do práce a přitom šilhali po Lojzovi, který osekával
dlouhou rovnou větev. Potom na ni cosi připevňoval. Před svým stanem
vykopal jamku a do ní zabodl stožár. Nakonec zmizel ve stanu.

»Co to asi bude?« nemohl se dočkat Karel.

Ale vtom se už objevil Lojza s malým balíčkem. Postavil se tak, aby
chlapci neviděli, co dělá. Chvíli cosi kutil. Pojednou odstoupil,
zatáhl za motouz a k vrcholu stožáru se zvolna šinula vlajka.

»Ach, ta je krásná!« vykřikli překvapeně chlapci.

Na jedné straně byla vyšita vlčí hlava a na druhé nápis »Osada
Stepních Vlků«.

»Kdo ti ji vyšil, Lojzo?« nemohl se vzpamatovat Fanek.

»Naše Hedvika,« řekl pyšně Lojza. Měl radost, že hoši byli opravdu
překvapeni.

»Však to jí muselo dát práce!« oceňoval Jožka.

»A jak ti to tak napadlo?« divili se.

»No, víte, každý tábor má mít nějakou vlajku. Řekl jsem to Hedvice a
ona už to vymyslila sama.«

»Páni, mně se to všechno tak líbí, že bych tu chtěl zůstat celé
léto,« pronášel nadšeně Jožka.

Zatím se stíny stromů prodloužily a slunce se klonilo k západu.
Blížil se večer.

»A pan hajný na nás zapomněl,« vzpomněl si pojednou Fanek.

»Ó, ne! Tamhle už přichází!« zvolal Milan. »A kdo to s ním jde?
Nějaké děvče!«

Vtom už zahlaholil známý hromový hlas:

»Tož co, prachmilionští skauti, už jsou stany hotovy?«

»Ano, pane hajný! Však pojďte se sem podívat!« zvali radostně
chlapci.

»Ano, podívat! Ale jak?« ukazoval na řeku.

»My vás převezeme!« zavolal Lojza a už běžel k řece a odvazoval loď.

»A ty prachmilione jeden! Až budeme uprostřed, tak mne vysypeš do
Rosavy, abyste nemuseli platit tisíc korun, co?«

»Snad byste se nebál, pane hajný?« odpovídal Lojza se smíchem a
rychle se blížil k protějšímu břehu.

»Tak co, mám -- či nemám?« tvářil se na oko nerozhodně hajný. »Co
tomu říkáš, Slávko?«

Slávka, jeho jedenáctiletá dcerka, se zvonivě zasmála.

»Máš, tati. Ale já také!« dodala rozhodně.

»Slávko, drž se!« napomínal ji hajný, když loďka odrazila.

»Já se nebojím!« odpovídala se smíchem.

»Já vím. O tebe mně také nejde, ale o to mléko! Co by chlapci ráno
snídali!«

»Vy nám vezete mléko?« Lojza si teprve teď všiml veliké konve. »Tož
to jste moc hodní!«

I chlapci na břehu se zaradovali, neboť najednou si uvědomili, že
mají hlad k nevydržení. Jak by také ne! Vždyť od okamžiku, kdy přišli
k Ostrovu, neměli v ústech!

Vrhli se na mléko jako opravdoví vlci. Než je konev obešla, byla
prázdná.

»To jsme to vyvedli!« lekl se Lojza. »Vždyť to bylo k snídaní!«

»A to nic! Já vám ráno mléko přinesu,« nabízela se Slávka.

Hajný se jen usmíval.

»Nějak vám vytrávilo při té robotě. Ale máte to tu opravdu hezké,«
obcházel stany.

»A jak se vám tam leží?« zeptala se Slávka, a už byla v Milanově
stanu. »Tati, vlez sem taky!« zvala otce.

»Pro mne je to trochu malé,« smál se hajný. »Tož co, jaké je to tam?«

»Dobré. Ale já bych si sem přinesla duchnu a peřinu.«

Chlapci se dali do smíchu.

»A co ten ještěrčí brk? Už jej máš?« obrátil se najednou hajný s
přísnou tváří ke Karlovi.

»Ještě ne. Ale až jej najdu, tak vám jej určitě přinesu,« smál se
Karel.

»To se už těším,« ušklíbl se hajný. »No a my, Slávko, půjdeme. A ...
co jsem to chtěl ... kdyby vám tu bylo v noci zima, přijďte si k nám
ráno pro slámu. Bylo by to přece jen na vystlání lepší.«

»Děkujeme vám, pane hajný. A dobrou noc!«

»Spěte dobře! A nezapomeňte, že tu straší,« dodával šibalsky.

»Krtek žížaly!« dokončovali se smíchem.

Lojza je zase převezl a zastavil se i u studánky pro vodu. Chlapci
zatím dodělávali ohniště.

»To mléko mi připomnělo, že mám hlad,« sahal si Cyril na žaludek.

»Já už sotva stojím na nohou,« přiznával se Jožka.

»Tak se dáme do jídla,« rozhodl Lojza.

Hned se pustili do kuchaření. Karel rozdělal oheň, Milan postavil na
čaj. Než snědli krajíce chleba a kusy slanin, voda vřela, až poklice
odskakovala.

»Páni, to je rychlost,« liboval si Fanek. »Co se doma člověk nastojí
u sporáku,« dodával s rozšafností staré hospodyně.

»To se mi sbíhají sliny!« olizoval se Mirek.

»Tak si doneste hrnky a k jídlu!« vybízel Lojza. »A přilož trochu,
Jožko!«

Jožka vhodil do ohně náruč chrastí. Plameny vysoko vyšlehly a
prozářily rostoucí šero. Hrníčky zazvonily.

»Dobrý čaj!« chválil Fanek. »Ani naše maminka takový neuvaří.«

Seděli u ohně až do deseti hodin. Vzpomínali na rodiče a známé,
vzpomněli i na ty kamarády, kteří odjeli někam na prázdniny. Ale dnes
po prvé myslili na ně bez závisti. Ať se mají jakkoli, nemohou se
míti lépe než oni -- Stepní Vlci.

»Tak půjdeme spat,« končil besedu Lojza a vstal.

»Však už se mi začínají zavírat oči,« přiznal se Fanek.

»Mně také,« řekl tiše a jaksi ustrašeně Cyril.

»Jen zvesela, Cyro!« poklepal mu na rameno Lojza. »Hezky obcházej
stany a žádné strachy. Kdybys něco slyšel, křikni a my budeme hned u
tebe.«

»Vždyť já se nebojím,« řekl nesměle Cyril.

»Já vím,« usmál se Lojza a pokračoval: »Za hodinu vzbuď Fanka. Ten
vzbudí Jožku a tak to půjde až do rána. A ty, Mirku, nezapomeň na
snídaní!«

»Buď bez starosti, šerife,« řekl Mirek s důstojnou vážností.




VIII


»Vstávej, Mirku!« zalomcoval Milan tvrdě spícím kamarádem.

»Nech mne!« ohnal se rukou Mirek, aniž otevřel oči.

»Vstávej! Máš hlídku!« zatřásl jím Milan po druhé.

Mirek v mžiku otevřel oči a posadil se.

»Už jsou čtyři?« podivil se. »A co kluci?«

»Všechno spí. Tak už běž! A nechej nás spát aspoň do deseti,« řekl
Milan, svalil se do místečka vyhřátého Mirkem a už zavíral oči.

Mirek se oblekl a vyšel ze stanu. Ach, to se to dýchalo v čistém
ranním vzduchu!

Východ se rděl ranními červánky, ptáci vesele prozpěvovali. A za
chvíli se vyhoupla rudá koule nad lesy a naplnila zlatem drobné kapky
rosy.

Mirek obešel stany a nahlédl dovnitř. Všechno spalo. Cyril
oddychoval, jako by řezal dříví. Fanek se usmíval ze spánku. To se mu
jistě něco hezkého zdálo. I Milan už spal jako dudek.

Když zjistil, že je všechno v pořádku, rozběhl se k řece a ošplíchl
se studenou vodou.

Potom si vzpomněl, že má připraviti snídani. Potichu vešel do stanu a
chvíli se přehraboval v batohu. Vytáhl zmuchlaný lístek a četl, co si
doma napsal:

»Do hrnce nalej tři litry vody. (To jsou ty dva bílé hrnky.) Hned tam
dej tři kolečka cikorky. Přikryj to pokličkou a nechej vařit. Potom
si umel na mlýnku tři hrstky sladové kávy. Šedesátkrát zatočit. Až
začne vřít, tak to tam vsyp. Chvíli nechej povřít a potom odstav.«

Spokojeně se usmál. Dobře, že si to napsal!

Vzal konev a rozběhl se k řece. Přeplavil se na lodi na druhý břeh a
zašel ke studánce pro vodu. S chutí se pustil do kuchaření. Netrvalo
to dlouho a voda vřela klokotem.

»Tož teď rychle kávu!« pobízel se hlasitě.

Věděl, že má šedesátkrát zatočit, ale pro jistotu se ještě podíval do
předpisu. »Íha!« chytl se za hlavu. »Vždyť jsem tam nedal cikorku!«

Chvíli stál bezradně. Co teď? Začít znovu? Potom vhodil bez
rozmýšlení tři kolečka do vařící vody. »Ono to bude i tak dobré,«
uklidňoval se. »To si jenom ty kuchařky vždycky něco vymýšlejí.«
Sotva měl kávu odstavenu -- div si při tom ruce neopařil -- ozvalo se
od řeky:

»Hahou! Hahou!« Mirek se napřímil a pohlédl po hlase.

Na druhém břehu stála Slávka s konví a mávala na něho.

»Hahou!« odpovídal vesele, popadl konev a plavil se na druhý břeh.

»A kde jsou ostatní?« vyptávala se Slávka.

»Spí. Já mám hlídku.«

»I v noci jste hlídali?«

»To se ví!«

»Mně by se táboření také líbilo. Ale jen ve dne.«

»No ovšem! Děvče! Kdepak s děvčaty do tábora!« mávl povýšeně rukou.
»Mléko máte zase tak dobré jako včera?« nahnul konev k ústům a dlouze
se napil. »Skvělé! To bude kafíčko!« olizoval se.

»A kdo vám navaří?«

»Já sám. Černá už je uvařena. Cítíš? Voní až sem. Tak sbohem! A zítra
přines zase!«

»Přinesu,« řekla Slávka a hleděla za veslujícím Mirkem.

Než si připravil hrnky, lžíci, naběračku a cukr, už mléko utíkalo.
Šťastně je dostal s ohně, ale trochu si při tom popálil prsty.

»Panečku, není to jenom tak,« vyskakoval na jedné noze s prsty v
ústech. »Člověk se zahřeje, než to jídlo uvaří!«

Když mu trochu otrnulo, nalil černou kávu do mléka, nasypal tam cukru
a ochutnal.

»Pane, ale utrefil jsem to! Je sladká jako med,« liboval si a chutnal
znovu a znovu. Potom pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt na sedm.

»No ne, člověk by nevěřil,« podivil se, jak ten čas uběhl.

Rychle zanesl hrnec s kávou před vůdcův stan. Vedle hrnce položil
bílou plachetku a na ni postavil sedm hrnečků a bochník chleba. Potom
si stoupl a zálibně si prohlížel své dílo.

»Báječné!« říkal si spokojeně a rozběhl se ke stanu. Tam měl schováno
další překvapení. Z batohu vytáhl roh. Vypůjčil si jej od pasáka
Trefilíka a za týden se naň naučil jakž takž troubit.

Potichoučku vylezl ze stanu a rozběhl se k druhému konci Ostrova.
Skrčil se za keř a zlehoučka zafoukal. Šlo to. A jak krásně se to
neslo. Všecek vzrušen radostným očekáváním se vrátil. Stoupl si před
vůdcův stan, rozkročil se a ze všech sil zatroubil. Z rohu se vydral
tak strašný zvuk, že se sám vylekal. Ale měl úspěch!

Jako na povel se rozhrnula pytlovina stanů a šest ježatých kluků
polekaně zvolalo:

»Co to bylo?«

»Budíček!« řekl pyšně Mirek, celý zrůžovělý nečekaným účinkem.

»My jsme myslili, že to bučí kráva. Kde jsi to vzal?« hrnuli se k
němu.

»Od pantáty Trefilíka. Já vám zatroubím ještě, chcete?« a nečekaje na
souhlas, spustil, div skály nepukaly.

»A už je káva! No tohle!« zaradoval se Cyril. Teprve teď si hoši
všimli prostřeného »stolu« a překvapením docela oněměli. Jen Cyril
honem sedal k hrnci.

»Počkat!« zarazil ho Lojza. »Nejdříve se vykoupat, potom se
proběhnout a teprve k snídaní!«

Ještě nikdy nebyli hoši tak rychle vykoupáni! Snad to netrvalo ani
pět minut, a už seděli, okolo hrnce, nabírali si do hrnků, krájeli si
chléb a povídali a povídali! -- A sotva po snídaní umyli hrnky a
uklidili stany, hned se pustili do vaření oběda.

Měli na programu zasmaženou polévku se zemáky a nudle s mákem.
Hlavním kuchařem byl Jožka, ostatní mu pomáhali.

»Tož co nejdříve, Jožko?«

»Za prvé -- dost vody, a za druhé -- kopec dříví,« řekl Jožka
rozšafně a s vážnou tváří se zahloubal do čtení svého kuchařského
předpisu.

Ostatní chlapci se převezli na břeh a zanedlouho měl Jožka vše, co si
přál.

A už udílel rozkazy: »Karel oškrabe mrkev a cibuli, Cyril petržel.
Fanek s Mirkem připraví zemáky. Milan bude topit. A já dám do vody
jíšku a sůl.«

Chlapci se hned pustili do práce.

»A co já?« ozval se Lojza.

»Ty? Ty budeš dohlížet, aby to všechno klapalo.«

»A obvazovat spálené a pořezané prsty,« smál se Fanek.

»S tím počkat! To mám na starosti já,« hlásil se Mirek.

»Kdož ví, umíš-li to,« škádlil ho Jožka.

»Íha! Už nevidím na oči,« slzel za chvilku Karel nad cibulí.

»Ukaž! Pomohu ti,« nabízel se Lojza. Sotva však několikrát zakrojil,
už slzel taky. »Nešlo by to bez cibule?« vyjednával.

»Kdepak! V předpisu je cibule, tak se tam musí dát,« trval na
přesnosti Jožka.

Konečně byla zelenina připravena. Vhodili ji i se zemáky do vody.

Za chvíli se poklička nadzdvihla a polévka se zlověstným sykotem
začala utíkat z hrnce.

»Polévka! Naše polévka!« chytal se Jožka bezradně za hlavu.

»Co teď? Co s tím?« pobíhali zmateně okolo syčícího ohniště.

»Musíme to odstavit!« napadlo Jožkovi.

»Prosím tě! Jak? Vždyť bychom se spálili!« naříkali jeden přes
druhého.

Lojza stál také chvíli bezradně. Potom však uchopil tyč a rozhrabal
oheň v ohništi. Poklička se hned utišila a polévka přestala utíkat.

»Byl moc silný oheň, Milane. Musíš topit opatrněji,« řekl uklidněně.

»Vidíte! A když jsem vám jednou na pastvišti říkal, že při kuchaření
je hlavní oheň, tak jste se mi smáli,« připomínal Karel.

Poslední jeho slovo zaniklo v novém sykotu. Tentokrát to bylo horší
než po prvé. Když se sykot utišil, bylo polévky dobře o čtvrtinu
méně.

»To se moc nenajíme,« nahlížel Cyril do hrnce.

»To nic. Přilejeme vody,« uklidnil ho Jožka.

»Přilej jí tam víc. Ona za chvíli stejně vyteče,« radil Karel.

Jožka ochotně poslechl. Dolil hrnec až po okraj. Sotva však přišla
polévka do varu, už toho litoval. Poklice skákala, polévka utíkala,
oheň syčel a chlapci bezradně obskakovali.

»Musíme zase přilít. Vždyť bychom neměli ani po půl hrnku a já mám
hlad na dva,« ozýval se Cyril.

»A vůbec -- není to už? Já myslím, že se to nemusí tak dlouho vařit,«
mínil Fanek.

»Mám tu napsáno, že půl hodiny,« poučoval ho Jožka.

»A my nad tím stojíme nejmíň hodinu.«

»Nu ano! Ale počítej si, jak dlouho to po každé trvalo, než začala
znovu vřít.«

»Uděláme to tak,« zasahoval Lojza. »Přilejeme tam ještě trochu vody,
a až začne vřít, pěkně oheň rozhrabeme, polévku odstavíme a sníme.«

»A co ty nudle?«

»Ty se uvaří, než sníme polévku. Maminka mi to tak říkala,« ozval se
jaksi sklesle Jožka. Oh, s maminkou se to vařilo docela jinak!
Všechno bylo tak jednoduché a prosté, a tady --?

Nalili vody do hrnce a mlčky čekali na novou vzpouru pokličky.
Konečně! Rozhrabali oheň, polévku odstavili a už byli u hrnce se
lžícemi a zvědavě chutnali.

»Ta je nějaká řídká,« ozval se Cyril. »Kdyby v ní nebyly ty zemáky
--«

»A kdyby nebyla slaná --«

»Ani bychom nevěděli, že je to polévka,« dokončoval Mirek. »Té vody
jsme asi přilili mnoho.«

»Jíška utekla a voda zůstala, ale jíst se to dá,« řekl příkře Jožka,
kterého mrzel neúspěch.

»To se ví, že dá,« uklidňoval ho Lojza.

Nalili si polévky do hrnků, a když ji snědli, pustili se s novou
chutí do vaření nudlí. Ach, to byl teprve kříž! Utíkaly ještě víc než
polévka a pro pána, jak je dostat z hrnce? A jak je prolít studenou
vodou? -- Museli pomáhat všichni. A ještě se při tom zahřáli až až.

»Konečně!« oddychli si, když před nimi stály vrchovaté hrnky s
nudlemi. »Ale nadělali jsme se!«

»Zato jsou! Máslo s nich jen kape! A jak jsou sladké!« libovali si.

»A co po obědě?« zeptali se, když spolkli poslední nudli.

»Lehnout a spát!« usmál se Lojza a první se natáhl do trávy.

»Ať žije šerif!« rozjásali se Stepní Vlci, buchli sebou na zem a za
chvíli celá osada spala. Jen Jožka sklízel nádobí a hlídal tábor.

Po třetí hodině chlapce vzbudil. Lojza si vzal na starost Cyrila, že
ho naučí plovat. Uvázal si ho na provaz a spustil do vody. -- Cyril
mrskal rukama i nohama, statečně polykal vodu -- až Lojza řekl: »Dost
-- trochu té vody si nech taky na zítřek.« Cyril vylezl z vody s
nadšením: »No, na něco je plování také dobré. Teď nemusím aspoň
čtrnáct dní pít.« -- Ostatní hoši se vykoupali, přeplovali na druhou
stranu a rozběhli se po lese.

Všude bylo malin, až se srdce smálo. Sem tam našli i nějaký hříbek.
Všechno bude dobré v táboře!

Fanek s Mirkem se odloučili od ostatních a sbírali do jednoho hrnku.
Ve své sběratelské horlivosti si ani nepovšimli, kam jdou. Pojednou
Mirek překvapeně zvolal:

»Fanku -- Kozel!«

Před nimi stála osamocená skála, ohromný vysoký balvan, který jako by
vyrůstal ze země. Pro zvláštní tvar říkalo se mu v okolí Kozel.«

»Vylezme si nahoru!« navrhl Fanek.

»Dej mi s tím pokoj!« odmítal Mirek. »To by mě naši pěkně přivítali s
polámanýma nohama!«

»Co máš strach, pojď!« lákal dále Fanek. A aby dodal Mirkovi větší
chuti, začal šplhat první.

»Fanku, sletíš dolů!« varoval ho Mirek.

Bylo k tomu třeba opravdu odvahy, chtěl-li se někdo vyšplhat na
Kozla. Skála byla příkrá, téměř kolmá. Šplhání bylo usnadněno jen
množstvím děr a trhlin. Pod samým vrcholem byla obrovská díra, k níž
prý se nevyšplhal dosud nikdo.

Fanek byl už ve výši aspoň čtyř metrů. Chvilkami se podíval dolů a
zval Mirka nahoru.

»Vsaďme se, že vyšplhám až k díře!« zavolal.

»Fanku, nedělej hlouposti! Vrať se!«

»To budou kluci --«

Nedopověděl. Noha, na níž chtěl spočinout celou vahou těla, mu
uklouzla. S výkřikem se řítil dolů. Mirek k němu polekaně přiskočil.
Fanek ležel naznak. Oči měl široce rozevřeny a z prsou se mu draly
těžké stony.

»Fanku, stalo se ti něco?« ptal se Mirek úzkostně. Ale Fanek
neodpovídal. Vyrážel ze sebe temné zvuky. Teprve po chvíli řekl s
námahou:

»Myslím, že -- se ve mně -- jen zatajil -- dech --«

»A jinak sis neublížil?«

»Trochu -- mne bolí -- v zádech.«

»Ukaž! Podívám se!« Pomohl Fankovi sednout.

»Člověče, vždyť máš záda úplně zakrvácená!« lekl se. »Můžeš už
dýchat?«

»Tak se mi zdá, že už je to lepší.«

»Hýbej rukama! Udělej předklon! Záklon!« Fanek poslouchal jako stroj.

»Bolí tě při tom něco uvnitř?«

»Nebolí.«

»To máš ještě štěstí! Bude to jen odřenina.«

Mirek měl pojednou téměř radost, že může vyplnit své poslání v
táboře. Chlapci mu svěřili zdravotnickou péči -- i malou lékárničku
si pořídili -- ale dosud se nenaskytla příležitost k samaritánskému
zákroku. Lojza se sice trochu sekl, když stavěl stan, ale kdepak
na Lojzu s obvazem a tinkturou! Ale Fanek -- ten mu neuteče! A to
budou kluci koukat, jak se v tom vyzná!

»Tak, Fanku, můžeš už jít? Pojďme rychle do tábora,« řekl nedočkavě.
»Musím ti záda vyčistit a natřít jodovou tinkturou.«

»Mirečku,« lekal se Fanek. »A nešlo by to jen vodou?«

»To ne. Kdož ví, jaká nečistota se ti tam dostala!«

Zvolna se vraceli k Ostrovu. Fanek trochu pokulhával.

»Věříš, že mi bylo všelijak, když jsem padal dolů?« pokoušel se o
mírný úsměv.

»To bych řekl! Představ si, kdybys tak narazil na nějaký kámen! To by
byl pohřeb!«

»Už tam jakživ nepolezu,« umiňoval si Fanek.

Pomalu došli k řece.

»Počkej zde,« řekl Mirek. »Zajedu pro loď a převezu tě.«

Fanek neodporoval. Záda ho tak bolela, že se neodvážil plovat.

Ostatní chlapci byli již v táboře. S účastí prohlíželi Fankova
poraněná záda. Mirek obřadně otevřel lékárničku. Tvářil se při tom
nesmírně důležitě.

»Teď to bude trochu štípat,« řekl zkušeně. »Ale nic si z toho
nedělej.«

Fanek myslil, že bolestí vyletí z kůže. Zaťal však zuby, sevřel pěsti
a nevydal ani hlásku.

»Jsi statečný, Fanku,« řekl uznale Lojza.

»Mně jednou natřela maminka jenom palec a řval jsem při tom jako
tur,« vzpomínal Karel.

»A víte co, kluci? Dnes odpustíme Fankovi hlídku. Kdo jste při tom?«
zeptal se Lojza.

»Já! Já! Já!« volali všichni.

»Tož to zase ne,« bránil se Fanek. »Snad nebudeme dělat křik pro
takovou maličkost!«

Ať ho chlapci přemlouvali sebevíc, nepovolil. Hlídat bude a bude. To
by byl pěkný Stepní Vlk, aby utíkal od své povinnosti!

»Tak tedy dobrá,« svolil konečně Lojza. »Když chceš tak mermomocí
hlídat, tož hlídej. Však stejně jsi dnes na řadě první, takže potom
už nemusíš vstávat.«

Fanek chvíli poseděl s chlapci, pak se skrčil do stanu. Záda
nesnesitelně bolela.

»Fanku, nebuď umíněný, lehni si a spi,« přišel za ním Lojza, jemuž
bylo kamaráda velmi líto.

»To nic, Lojzo,« řekl statečně Fanek. »Odbudu si hlídku a pak se
vyspím dost.«

Večer chodil Fanek mezi stany a neklidně uvažoval o dnešní noci. Jak
si lehne, aby rány nebolely? Je zvyklý spávat na pravém boku. Ale
právě na pravém boku má velkou odřeninu. A levý taky bolí. Musí ležet
na břiše. Ale vydrží to celou noc? Což aby to zkusil?

Po špičkách vešel do stanu a opatrně vytáhl svou přikrývku.
Rozprostřel ji venku na trávník a lehl si na břicho. Vždyť ono to
není tak zlé -- zaradoval se. Ovšem doma -- doma by to bylo nejlepší.
To by mu maminka dala s obou stran peřiny, aby ho nic netlačilo.

Ale ne, je přece lépe, že není doma. Vždyť jaká by to byla hrůza,
kdyby ho maminka uviděla s tak dořízenými zády! Myslila by, že se
zbořil svět. Co by to bylo nářku a výčitek! A tady? Rána se
prohlídne, vyčistí, namaže a dále se o tom nemluví. Však maminka se
bude divit, až jí poví, jak se držel! I o ostatních chlapcích bude
vykládat.

Již v duchu vidí, jak to bude vypadat. Přijde domů asi k večeru. Bude
jistě řádně vyhladovělý. Maminka spráskne ruce: Chlapče, vždyť jsi
opálený jako cikán! -- Tatínek se jen pousměje a poplácá ho po
zádech. A malá sestra a bratr budou hořet zvědavostí, jak se měl v
táboře. Zasedne si ke stolu, maminka připraví večeři a on se
rozvykládá. Hodina bude míjet za hodinou, a on bude mít stále plno
řečí. Teprve když se přiblíží desátá, pohlédne na hodiny a řekne: No,
nic se nedá dělat! Večerka -- spat! -- Děcka se dají do smíchu a
maminka s tatínkem si asi řeknou: Kdo by to byl do něho řekl! To
táboření je přece jen dobrá věc! -- Potom si lehne do peřin. Jistě
brzy usne. A bude spát. Tak tvrdě a bezstarostně spát -- --

A Fanek tvrdě usnul.

Celý Ostrov spal. Ani tráva se nepohnula, ani ptáček se neozval. Bylo
ticho -- hluboké noční ticho. Blížila se půlnoc a Fanek stále spal.

A najednou -- slyš! Šustot! A prásk! Prásk! Probuzený ptáček polekaně
zapípl. Snad chtěl vzbudit ohrožený tábor. Ale Stepní Vlci spali a
nevěděli nic o nebezpečí, které se blížilo.

Chvíli bylo ticho.

A pak se najednou ozvaly kroky. Tiché, plíživé lidské kroky!

Tři postavy se vynořily ze tmy. Zastavily se nedaleko stanů a opatrně
se rozhlédly.

»Slyšíš něco?« zeptala se jedna postava šeptem.

»Nic se ani nehne,« odpověděla druhá.

»Oni si myslí, že nemusí mít hlídky, když jsou obklopeni se všech
stran vodou.«

»Tak jdeme. Ale pozor!«

Opatrně se doplazily ke stanům. Spokojené oddychování Stepních Vlků
je uklidnilo.

»Do práce!« zavelel jeden.

»Nejdříve saze!«

Jeden z příchozích sáhl za pás. Vytáhl krabičku a hadříky.

»Natírejte opatrně, ať se nevzbudí! Já zatím budu dávat pozor!«
zazněl tichý hlas.

»Ti budou koukat!« zasmál se druhý.

»Ticho!«

Pracovali mlčky. Za okamžik byli Stepní Vlci počerněni k nepoznání.

»Tak -- a teď stany!«

Rup! Rup!

Kolíky byly rychle vytaženy a stany, krásně nazdobené stany Stepních
Vlků se pomalu složily na tvrdé spící hochy. Jen Fankova a Cyrilova
bouda, podobající se houštině, ušla pozornosti vetřelců.

»Teď rychle pryč!«

»Sem dáme ještě lístek, řekl největší z útočníků a zabodl do kmene
bílý lístek.

»Ale tak se mi zdá, že je jich nějak málo,« ozval se druhý noční
návštěvník.

»Kolik jsi jich natřel?«

»Dva.«

»Já také jen dva.«

»To je opravdu divné.«

»Třeba se pohádali a někteří se vrátili domů!«

»Tiše!« zašeptala třetí postava. »Tady jeden leží!«

»Hlídka? Tak přece jen mají hlídky!« zastavili se nad spícím.

»To je pěkný hlídač! Musíme ho také natřít, aby měl vzpomínku na svou
hlídku.«

»Ale jak? Leží na břiše!«

»Který je to?« sklonili se až k zemi, ale vtom se Fanek pohnul a
zasténal. Útočníci se přikrčili k zemi a ani nedýchali.

»Očerněte mu trochu čelo a krk a zmizíme!« zavelel první, když se
Fanek uklidnil.

»A teď pryč!«




IX


První se probudil Cyril. Sotva vystrčil hlavu z boudy, vytřeštil
oči a zmateně se rozhlédl kolem. Viděl pobořené stany, začerněné
tváře kamarádů a nevěděl, sní-li nebo bdí. Protřel si oči a rozhlédl
se znovu. Ne, neklame se!

»Lojzo!« vykřikl.

»Co je?« zeptal se ospale Lojza, neotvíraje očí.

»Lojzo! Kluci! Vstávejte!« volal rozčileně Cyril.

»Nezlob a spi!« bručel Milan.

»Lojzo! Vstaň! Někdo nám zničil stany!«

To pomohlo. Chlapci se hbitě vymotávali ze zřícených stanů. S úžasem
pohlíželi na dílo zkázy.

»Co to má znamenat? Kdo to udělal? -- A kdy?« volali jeden přes
druhého.

»Já nevím nic. Teď jsem se probudil. A už to tak bylo,« vysvětloval
Cyril.

»Ty, Cyro,« přistoupil Mirek těsně k němu, »jestli jsi to udělal ty,
tak se netěš!«

»Pravdaže to udělal on! Copak nevidíte, že jejich stan stojí?« útočil
Karel.

»Jak ti to může napadnout? Udělal bys to ty?« ohrazoval se Cyril.

»Někdo to musel udělat,« řekl Milan.

»Co si to o mně myslíte, kluci?« nabíral Cyril. »Teď jsem se
probudil. Povídám vám to. A už to bylo!«

»Hned se dovíme, kdo to byl,« řekl tvrdě Lojza. »Kdo měl poslední
hlídku?« pohlédl přísně na chlapce.

»Já jsem dnes vůbec nehlídal,« hlásil se Karel.

»Já také ne.« -- »Ani já!« divili se hoši.

»Tak kdo dnes hlídal?« vybuchl rozčileně Lojza.

Nikdo ...

»Tož to přestává všechno! Kdo měl první hlídku?«

»Fanek,« řekl Jožka.

»Fanku!« začal Lojza, ale náhle se polekaně rozhlédl. »Kde je Fanek?«
vykřikl.

Hleděli jeden na druhého celí dostrašení a zmatení.

»Není tu,« zašeptal Karel.

»Ztratil se,« řekl mrtvě Cyril.

Nastalo mrazivé ticho. Chlapci se roztřásli rozčilením a očekáváním
něčeho hrozného. První se vzpamatoval Lojza.

»Musíme prohledat Ostrov. Třeba najdeme stopy po nějakém zápase!«

Sotva se rozběhli, Cyril vykřikl: »Tady leží!«

»Není mrtvý?« -- »Žije?«

Obstoupili nešťastného hlídače. Pravděpodobně ještě snil o rodičích
a sourozencích, o plném stole a hebkých peřinách, neboť vůbec
neslyšel, co se děje kolem něho.

»Kdepak mrtvý!« zvolal ulehčeně Mirek. »Vždyť chrápe, jako by řezal
pilou! -- Ten to ale provedl!«

»A my bychom podezřívali Cyrila!«

»Ale -- že by se mu chtělo dělat něco takového -- s odřenými zády?« --
zapochyboval Milan.

»Fanku!« zatřásl jím Lojza. Fanek se ohnal rukou, jako by odháněl
dotěrnou mouchu, ale očí neotevřel. Chlapci se dali do smíchu.

»Panečku! Ten má spánek!«

»Ale -- on je také začerněný!« znovu se polekal Milan.

»To si udělal sám, abychom ho hned nepodezřívali, chytrák,« zlobil se
Karel.

»Ale dáme mu to!« řekl Jožka a zatřásl jím, co měl sil.

»Co je? Co je?« posadil se Fanek a protíral si oči.

»Středa,« vyhrkl nakvašeně Mirek. »Cos to provedl?«

»Já? Co? A jak to vypadáte?« dal se do smíchu.

»Jsme černí, to je toho! Však ty taky!«

»Já? A kdo nás počernil?«

»Ty nevíš? Ty chceš ještě zapírat?« zlobil se Karel doopravdy.

»No ne, kluci, co po mně chcete?« žasl Fanek.

»Tož hezky po pořádku,« vložil se do věci Lojza. »Tys měl první
hlídku, že?«

»Měl,« řekl zkroušené Fanek a celý se zapálil.

»Měl jsi vzbudit Jožku. Proč jsi to neudělal?«

»Kluci, nezlobte se, já ani nevím, jak jsem tak usnul,« omlouval se.

»Hm, však pro to se nezlobíme. To asi v tom byla ta tvá odřená záda.
Ale proč jsi nás začernil? A proč jsi převrátil stany? Víš, kolik nám
to dalo práce!« řekl Lojza vyčítavě.

»Lojzo, co si to o mně myslíš?« rozbrečel se Fanek.

»Tys to neudělal?« zahleděli se na něho polekaně.

»Neudělal. Na mou duši, že neudělal,« stíral si slzy.

»Kluci, přiznejte se. Někdo to musel udělat!« řekl přísně Lojza.
Chlapci se dušovali, že o ničem nevědí.

»Pak už nevím, co bych na to řekl,« zachmuřil se vůdce.

»Nebyli tu zloději?« zeptal se stísněným hlasem Milan.

»To by nám něco sebrali!« uvažoval Karel.

»Však kdož ví, máme-li všechno!« polekal se Mirek.

Rychle se vrátili k převráceným stanům. Každý shledával své věci.

Neztratilo se nic. I společná pokladnička, kterou měl na starosti
Lojza, byla netknuta.

»Projdeme celý Ostrov. Nějaké stopy musíme najít,« řekl pevně Lojza a
první se rozběhl. Hned po několika krocích překvapeně vykřikl.

»Co je?« rozběhli se k němu.

»Podívejte se!« ukázal rukou na kmen dubu.

Na kmeni stromu byl přibodnut dřevěnou dýkou s plechovým hrotem
složený bílý papírek.

»Kdo to sem dal?« zašeptal Cyril.

Lojza sáhl chvějící se rukou po papírku. Rozbalil jej a četl:

  »ČERNÍ MUSTANGOVÉ VYKOPALI
  TOMAHAWK.        ŠERIF.«




X


Zpráva působila jako blesk. Chlapci stáli nehnutě a němě hleděli
na bílý lístek.

»Tož Mustangové nám vypovídají válku! Vašek!« řekl konečně Lojza.

»Vašek!« opakoval Mirek. »Dal nám to!«

»Dal!« přisvědčili ostatní a zase mlčeli.

»Kdyby byl Fanek --«

»To nevzpomínej!« obořil se Lojza na Milana a pevně dodal: »Bez
pomsty to nenecháme!«

»Pojďme na ně hned!« vyzýval horkokrevný Mirek.

»Ano! Pojďme hned!« rázem oživli.

»To se vám lehko řekne -- hned!« krotil je Lojza. »Ale kam?«

Ztichli.

»Tak vidíte,« pokračoval. »Nejprve je musíme vypátrat. Tři zůstanou v
táboře, ostatní půjdou prohledat oba břehy Rosavy. Dva půjdou po
proudu, dva proti proudu.«

»Tož to půjde každý sám?« lekal se Cyril.

»Ano. Ale ty zůstaneš doma,« usmál se Lojza. »To může jít jenom ten,
kdo umí dobře plovat. Nikdo neví, co se mu může cestou přihodit.«

»Ale to vás pak mohou Černí Mustangové lehce zajmout, když budete
každý sám,« obával se Cyril.

»Budeme opatrní,« uklidňoval Cyrila i ostatní chlapce Lojza. »A
konečně, kdyby se některý z našich zvědů nevrátil do poledne, budeme
vědět, že se s ním něco stalo. To bychom již věděli, kterým směrem
odtud jsou Mustangové utábořeni. Odpoledne bychom se tam vypravili a
viděli byste, jak bychom jim zatopili!«

»To zatopili! A pořádně! Oni vykopali tomahawk, a my vykopeme palici.
A důkladnou,« vyhrožoval Mirek.

»Ale teď se především umyjeme,« navrhl Karel. »Vypadáme jako čerti.«

»A pak dáme do pořádku stany.«

»A nasnídáme se!« staral se Cyril.

»To vím,« škádlil ho Milan. »Ty ani při takové hrůze nezapomeneš na
papáníčko.«

Vtom se ozvalo s protějšího břehu:

»Hahou! Hahou!«

»Slávka!« lekl se Mirek a rychle se skrčil za keř.

»Co se schováváš?« podivil se Milan. »Ještě jsi nikdy neviděl holku?«

»Ale když jsme tak začerněni! Ještě se nás poleká!« připomínal Mirek
a rychle si utíral tváře zarosenou travou.

»Už jsi jako obrázek,« smál se Jožka. »Zaskoč pro mléko!«

»A zeptej se jí, jestli tu neviděla nějaké kluky,« připomínal Karel.

»Raději se neptej! Vypátráme si je sami. Mohla by nám to jen
pokazit,« odmítal návrh Lojza. Mirek vzal konev a vyjel.

»Nazdar, Mirku!« vítala ho Slávka zdaleka. »Jak to, že dnes jste už
všichni vzhůru?«

»No ... víš ... to my někdy tak brzy vstáváme,« odpovídal rozpačitě.

»Jé! A jací jsou všichni počernění! Ty také! Na nose máš šmouhu, jako
bys vymetal saze,« smála se.

»To jsme si hráli na Černého Petra,« vyhrkl.

»Ale jdi! A jak se to hraje?«

»Řeknu ti to až jindy! Dnes mám naspěch!«

Popadl konev, přelil mléko a už byl na lodi.

»Řekneš mi to zítra?« volala za ním.

»Třeba! Sbohem!«

Na Ostrově zatím již oheň vesele plápolal a černá káva stála nad
plamenem.

Za chvíli seděli u snídaně a domlouvali se, co podniknou.

»Vypravíme se za nimi hned,« sděloval svůj plán Lojza. »S Cyrilem tu
zůstane Karel a Fanek.«

»Proč právě já?« bránil se Fanek. »Já je chci jít také hledat!

»Jistě tě ještě bolí záda,« řekl Lojza.

»Nic mě nebolí!« horlil Fanek. »Lojzo, prosím tě, dovol mi jít! Já
jsem to přepadení zavinil, já to chci napravit!« Upřel na Lojzu tak
prosebný pohled, že vůdce zakolísal.

»Kdo by chtěl zůstat místo Fanka?« zeptal se zvědů, kteří již byli
připraveni k odchodu ... Mlčeli jako zařezaní. Dobrodružství lákalo!

Fankovi bylo těžko.

Již se neovládl. V jeho očích se zaperlily slzy lítosti.

»Tak já tu zůstanu místo tebe,« řekl Jožka. Bylo vidět, že se mu to
dere z hrdla těžce, ale usmíval se při tom.

»Jožko! Opravdu?« rozzářil se Fanek. »Mám tu knížku. Půjčím ti ji!«
nabízel pln ochoty.

»Knížku? Jakou?« zajiskřilo se Jožkovi v očích.

»Dva roky prázdnin. Od Vernea.«

»To je báječné! Po té jsem se už dlouho sháněl!« zaradoval se Jožka.

»A tož nemrzí tě to, že tu zůstaneš místo mne?« pohlédl Fanek
ulehčeně na jeho zářící tvář.

»Už ne. Opravdu ne. A kde ji máš?« ptal se nedočkavě.

»Ale abys potom nezapomněl na vaření!« připomínal Lojza.

»A co máme?« tázali se zvědavě.

»Krupici. Dnes vařím já,« hlásil se pyšně Cyril. »Však jinak byste
mne tu neudrželi!«

»Vařečka ti bude lépe slušet než tomahawk.«

Lojza ještě udělil oběma skupinám rozkazy a pak se rozloučili.

»Kluci!« zvolal již s břehu. »Nezapomeňte, že v poledne musí být
každý na Ostrově!«

»Dobře!« odpovídali zvědové a rozešli se na různé strany.

Fanek šel proti proudu Rosavy. S počátku udržoval spojení s Milanem,
který šel po druhém břehu. Ale brzy se o něho přestal starat,
poněvadž všechnu pozornost musil věnovat cestě před sebou.

V místech, kudy kráčel, cesta odbočovala od břehu a les houstl. Šel
opatrně od stromu ke stromu, od houštiny k houštině, od balvanu k
balvanu. Za každým výčnělkem skály může býti ukryta hlídka Černých
Mustangů. Je pravda -- bránil by se jako lev, ale co kdyby jich bylo
několik? Té hanby by se nechtěl dožít, aby ho museli Stepní Vlci
vysvobozovat ze zajetí! Dost na tom, že si už utržil ostudu s
hlídkou!

Pojednou se mu zazdálo, že zaslechl nějaké hlasy. Zastavil se a
naslouchal. Opravdu! Někdo se hlasitě zasmál! A bylo to docela
blízko!

Přiskočil k houštině a přitiskl se k zemi. Kdo to přichází? Jsou to
náhodní chodci, nebo Černí Mustangové?

Srdce mu bilo jako kladivo. -- A náhle hlasy ztichly.

Co teď? Kam šli? Zůstali stát? Nebo se vrátili? Či zpozorovali ho? A
neplíží se teď k němu s několika stran, aby ho zajali?

Úzkostně se rozhlédl. Všude bylo ticho, nic se nehnulo.

Ležel tiše, skoro ani nedýchal. Minuta plynula za minutou. Nic se
nedělo.

Tak tu přece nemůže zůstat! Čas letí, slunko stoupá výš a výš. Nemůže
ležet na jednom místě do poledne! To by tak vypadalo, kdyby se Stepní
Vlci vypravili vysvobodit ho ze zajetí a zastihli ho ležícího za
křem, s očima vytřeštěnýma, chvějícího se rozčilením a strachem.

Strachem? Kdože má strach? On, Fanek? Tož to zase ne, milí
Mustangové! Tisíckrát ne!

Rázně se zvedl, ale v zápětí se zase skrčil.

Skulinami mezi stromy zahlédl dva chlapce. Poznal je oba. Byl to Emil
Horáků a Tonda Ratajský. Stáli a vyhlíželi k řece.

»Můžeme si zde sednout,« řekl Emil. »Odtud bychom je uviděli.«

»Emile,« ozval se po chvíli mlčení Tonda. »Ale řekni mi pravdu:
nebáli jste se v noci?«

»Moc veselo nám při tom nebylo, to víš! Dovedeš si představit, co by
bylo, kdyby nás tak Stepní Vlci chytili! Ale nějaký zvláštní strach
jsme neměli. Aspoň já ne! Měli jsme také hodně štěstí. Kdyby měli
lepší hlídku, mohlo to dopadnout všelijak!«

»A nepoznali jste, kdo hlídal?«

»Tak se mi zazdálo, že je to Fanek. Ležel na břiše. Vašek na mne
hartusil, abych už šel, tak jsem si ho moc neprohlížel.«

»Ti ho myslím pochválili, když se ráno probudili,« zasmál se Tonda.

Každé slovo se zařezávalo Fankovi do duše jako ostrý nůž. Tak už i
Černí Mustangové vědí o jeho hlídce!

»Ale jednu nevýhodu to naše nepřátelství přece jen bude mít,« ozval
se po chvíli Tonda.

»Jakou?«

»Že musíme být stále na hlídce. Ve dne budeme hlídat Stepní Vlky a v
noci tábor.«

»To nevadí,« řekl Emil. »Aspoň to bude zajímavější.«

»A kdy nás to sem přijdou vystřídat?«

»Za dvě hodiny.«

Fanek se zamračil. Má tu ležet dvě hodiny? Je pravda, mohl by
vyslechnout leccos zajímavého. Ale to hlavní -- kde je tábor Černých
Mustangů -- by nezjistil. A vydržel by ležet dvě hodiny bez hnutí? Co
kdyby se mu chtělo třeba kýchnout?

Opatrně se plížil dozadu. Když byl dosti daleko, povstal a velikým
obloukem obešel místo, kde ležela hlídka Černých Mustangů. Potom šel
zase kupředu se zvýšenou opatrností.

Zanedlouho uviděl zříceniny hradu, který se pyšně vypínal na příkré
skále nad Rosavou.

A přímo pod hradem byly postaveny stany!

Fanek se přikrčil ke stromu a zvědavě pohlédl k tábořišti. Uviděl pět
Černých Mustangů, kteří byli zaměstnáni přípravou oběda. Chvíli je
pozoroval. Srdce se mu při tom divoce rozbušilo. Ne však strachem,
nýbrž radostí, že mu bylo dopřáno aspoň částečně napraviti svou vinu.

Opatrně se odplížil několik metrů, rychle se napřímil a pak se
rozběhl oznámit Stepním Vlkům velikou zprávu.




XI


Když se Fanek blížil k Ostrovu, byli už všichni chlapci pohromadě.

»Tož co je? Jak jsi pochodil? Našel jsi je?« volali nedočkavě.

»Našel. A vím všechno!« usmíval se Fanek šťastně.

Když přeplaval, usedli před vůdcovým stanem. Fanek začal vypravovat.

»Jsi chlapík,« pochválil ho vůdce, když vyslechl jeho vypravování o
Černých Mustanzích.

Fanek se spokojeně usmál a vesele se rozhlédl po ostatních chlapcích.
Už mu nebudou muset vyčítat, že zaspal na hlídce!

»A teď na ně!« zvolal bojovně Mirek.

»Ano, půjdeme na ně,« řekl Lojza.

»Jen co se naobědváme,« připomněl Cyril.

»Snad nechceš také obědvat? Kuchař se má najíst páry,« smál se Karel.

»Až budeš dělat řízky, já ti to připomenu,« nedal se Cyril.

»Tak to sem doneste!« vyzval Lojza kuchaře.

Cyril s Jožkou se rozběhli k ohništi a za okamžik stál před chlapci
hrnec kouřící se polévky. Hned si všichni nabrali do hrnků a s chutí
se do ní pustili.

»A teď krupici,« řekl po chvíli Cyril, a už přinášel veliký hrnec.
Jožka přinesl talíř nastrouhané čokolády a Karel hrníček s
rozpuštěným máslem.

»Tak si berte a jezte,« pobízeli a nedočkavě čekali na dojem, který
svým kuchařským uměním vyvolají.

A stálo to za to! Chlapci byli docela u vytržení nad tou dobrotou a
kuchaři se jen šťastně usmívali.

»Tož dnes byl oběd jako v nějaké restauraci,« odkládal lžíci Lojza.
»To jsem si ani nemyslil, že tak dovedeme vařit.«

»To se to teď půjde na Mustangy!«

»Zmalujeme je, až budou modří! Také jim převrhneme stany! A začerníme
je! A rozházíme jim všechny věci!« vjela do všech náhlá bojovnost.

»A nejvíc to dáme těm, kteří nás přepadli,« řekl chmurně Lojza.

»Co s sebou vezmeme?«

»Provázky, abychom je mohli svázat.«

»A kde vezmeme saze?« zarazil se Karel.

»To nemusí být zrovna saze. Ještě by řekli, že jsme je museli
napodobovat. Vezmeme krém na boty,« navrhl Fanek.

»A kromě toho každý musí mít ještě hůl,« připomínal Lojza.

»Páni, už se těším, jak budou prosit, abychom je zase pustili,«
pronášel nedočkavě Milan.

»A teď si připravte věci, za chvíli odjíždíme,« ukončil rozpravu
Lojza.

Rozešli se do stanů. Fanek si šel uříznout silnou hůl.

Lojza zmizel ve stanu a chvatně se přehraboval v batohu. Hledal
dlouhý provázek. Při tom mu vypadla příručka, z níž denně čerpal
nové a nové poznatky o skautském táboření. Rozevřela se a Lojzův
pohled padl bezděky na slova: Skaut není mstivý.

Srdce se mu prudce rozbušilo. Četl znovu a znovu krátkou větu a
zůstal sedět jako přimrazen. Skaut není mstivý!

Provázek mu vypadl z ruky. Jeho pohled se svezl na hůl, která ležela
vedle. Skaut není mstivý!

Má zradit skautské zásady? Ale jak by obstál před svým svědomím? A co
si o něm řeknou kluci, až se jednou stanou opravdovými skauty a
poznají, že jednal proti skautským pravidlům? To jsi byl pěkný vůdce
-- řeknou mu. Vždyť jsi neznal ani nejzákladnější skautské zásady!

A má nechat Černé Mustangy v klamném domnění, že jsou statečnější a
odvážnější než Stepní Vlci?

Ze zoufalých myšlenek ho vytrhlo Fankovo volání:

»Lojzo, kde jsi? Pojď, už na tebe čekáme!«

Rychle rozhodnut vyšel před stan.

»A kde máš provaz a hůl?«

»Nepůjdeme nikam,« řekl zamračeně.

»Proč?« vybuchl bojovně Fanek. »Snad se nebojíš?«

»To víš!« pousmál se.

»Tak proč nechceš jít?«

»Protože jsem si vzpomněl, že skaut není mstivý.«

»Co ti to zas napadlo?«

»Nechceš-li věřit, tak si to přečti. V mém stanu je skautská
příručka.«

Chlapci se rozběhli do Lojzova stanu a Fanek hned našel v otevřené
knížce osudnou větu.

»To jsme si to s těmi skauty nadrobili,« bručel Karel.

»A to myslíš, Lojzo, že si dáme líbit takovou urážku?« dupl si Fanek
zlostně, a slzy lítosti mu vytryskly z očí.

»Ne, jen docela tak to nenecháme,« přisvědčoval vůdce. »Počkejte, já
jen -- --«

Hleděl do země a usilovně o něčem přemýšlel. Pojednou jeho tvář
oživla.

»Už vím, jak to uděláme!« zvolal radostně.

»Jak? Povídej!«

»Navrhneme jim utkání v lehkoatletických závodech. Která skupina to
prohraje, musí opustit své nynější tábořiště a přestěhovat se nejméně
na půl dne cesty odtud,« vysvětloval svůj plán Lojza.

»Hm,« řekli hoši svorně. Nenamítali nic, ale nadšeni také nebyli.

»A kam bychom se stěhovali, kdybychom to prohráli?« lekal se Cyril.

»No dovol, Cyro,« obořil se na něho Milan. »Tak mluví Stepní Vlk?«

»No, já jen pro každý případ,« omlouval se Cyril.

»My to neprohrajeme, to buď bez starosti,« uklidňoval ho Lojza.

»To je jisté, že ne,« přidával se Karel. »Proženeme je, že na to
budou do smrti pamatovat.«

Také ostatní chlapci se rozohňovali.

»Já se už nemohu dočkat utkání,« kasal si najednou rukávy Fanek.
»Kdybych se aspoň dostal do křížku s Emilem! Ani jeho maminka by ho
nepoznala!«

»Kdy to uděláme?« vyzvídal Mirek.

»V pátek. Zítra budeme trenovat.«

»A to budeme závodit všichni?«

»Jeden zůstane v táboře.«

»Třeba Cyril,« navrhl Mirek.

»Tož to ne!« bránil se Cyril. »Copak si myslíte, že bych nevyhrál
nějaký závod?«

»Proč by ne!« smál se Jožka. »Ale to by se muselo závodit v tom, kdo
nejvíce sní.«

»Jen mlč!« durdil se Cyril. »Ty toho také spráskáš! A přece nemůžeš
vyrůst!«

Jožka podrážděně vyskočil.

»Nech toho, Jožko!« napomínal Lojza. »Cyril je statečný Vlk. Tak co,
Cyro, zůstaneš hlídat?«

»Když si to přeješ ty, šerife --«

»Spoléhám na tebe. Možná, že se tu budeš také muset utkat s
Mustangy.«

»To bych byl rád. Aspoň by uviděli, kdo je to Cyril,« nadýmal se.

»Ale jak jim to oznámíme?« staral se Karel.

»Sepíšeme všechno na lístek a také jej zabodneme na strom.«

»Kdy?«

»Hned teď. Já to napíši a všichni kromě Cyrila a Jožky se k nim
vypravíme.«

Jožka s Cyrilem odešli uklízet nádobí a ostatní chlapci sestavovali
dopis. Hlavní slovo měl Lojza. Netrvalo to dlouho a dopis byl složen.
Zněl:

  »Osada Stepních Vlků sděluje Osadě Černých Mustangů, že nebude
  trpět pirátské kousky na svém území. Chce se utkati s nepřítelem
  v čestném boji, a proto vyzývá Černé Mustangy:

  Nejste-li zbabělci, dostavte se v pátek v osm hodin ke Kozlu.
  Tam se utkáme v lehkoatletických závodech. Která osada v závodech
  prohraje, musí se přestěhovat nejméně na půl dne cesty od svého
  nynějšího tábořiště.

  Za Osadu Stepních Vlků:

                                Šerif.«

»No, to je aspoň dopis,« pochvaloval Jožka, který si jej přiběhl
poslechnout.

»Jako nějaké válečné ultimatum,« uplatňoval své vědomosti Cyril.

Hned se vydali na cestu. Fanek dělal vůdce výpravy. Obešli místo, kde
byla stráž Černých Mustangů a opatrně se blížili k tábořišti.

Náhle Fanek zvedl varovně ruku. Všichni se přikrčili k zemi.

»Vidíte je?« ukazoval Fanek k prostranství, které se rozkládalo před
nimi.

»Odcházejí. A nesou si hrnky,« šeptal Milan. »To jdou jistě na
maliny,« soudil Mirek.

»Počkáme, až odejdou. Potom tam vtrhneme,« řekl Lojza.

Pozorovali Černé Mustangy, kterým směrem se dají. Kdyby šli k Stepním
Vlkům, museli by se připraviti na zápas.

Ale Mustangové si byli patrně jisti, že ve dne nedojde k přepadení
jejich osady. Ostatně na cestě k Stepním Vlkům mají hlídky, které by
je hvízdnutím upozornily na blížící se nebezpečí.

Když byli již dosti daleko, Stepní Vlci se zvedli.

»Za mnou!« ujal se velení Lojza. »Až budeme blízko tábora, budeme
se plížit. Jak dám znamení, vrazíme do tábora jako čerti.«

Šli tiše jako duchové. Pojednou Karel zasykl: »Stůjte!«

»Co je?«

»Viděl jsem hlídače! Vykoukl ze stanu a zase stáhl hlavu dovnitř.«

»Viděl nás?«

»Myslím, že ne. Díval se tím směrem, kudy odešli Mustangové.«

»Tak pozor, opatrně vpřed!« zavelel Lojza.

Před osadou se vrhli na zem. Plížili se jako kočky. Ani větévka
nezapraskala. Pojednou zůstali stát jako přimrazeni.

Vchod do stanu se rozevřel a hlídka vyšla ven. Stepní Vlci ani
nedýchali.

Po chvíli se však uklidnili. Emil Horáků -- poznali ho - zřejmě neměl
tušení o blížícím se nepříteli. Ještě jednou se vrátil do stanu. Když
se zase objevil, držel v ruce nůž.

Mrazivé chvění, které projelo Stepními Vlky, bylo úplně zbytečné.
Neboť Černý Mustang si sedl k ohništi a škrabal brambory. Při práci
seděl tak, že nemohl vidět plížící se útočníky. A již byli docela
blízko!

Lojza zvedl ruku a prudce mávl. To bylo smluvené znamení. Vyřítili se
jako smečka chrtů.

Překvapený Emil chtěl vykřiknout, ale leknutím nemohl ze sebe
vypraviti ani hlásky. Nůž mu vypadl z ruky. A už ho Fanek pevně
svíral za obě ruce.

»Ani slova!« řekl vyhrůžně Lojza. »Jinak by bylo s tebou zle!«

Ale Emilovi nebylo třeba hrozit. Byl tak omráčen nenadálým
přepadením, že se nemohl vzpamatovat. Jak se to mohlo stát, že Stepní
Vlci přišli do osady docela neslyšně? Ještě štěstí, že jsou to oni!
Kdyby to tak byli nějací lupiči! Že si jen nedal lépe pozor! Jak tu
teď budou asi řádit! Převrátí jim stan, začerní ho, možná že jim
porozbíjejí nádobí --

Z chmurné nejistoty ho vyvedl Lojza.

»Budeš-li potichu, neuděláme vám tu nic,« řekl. »Ale ozveš-li se --«
pohlédl významně na Emila. Ten porozuměl jeho pohledu, proto mlčel
jako ryba.

»Mají to tu hezké,« řekl polohlasitě Milan.

»No,« ohrnul rty Mirek. »Kromě stanů to mají všechno horší než my.«

»A podívejme se! I vlajku mají!« zvolal překvapeně Karel.

»Kdo vám ji vyšil?« zeptal se Fanek Emila.

Ten chtěl zachovati hrdé mlčení, ale pak si to rozmyslil. Ono to bude
přece jen bezpečnější, nebude-li se moc zdráhat.

»Vaškova maminka,« řekl.

»A jak vám to napadlo?« vrtěl hlavou Lojza.

»Vašek byl jednou u vás a viděl Hedviku, jak vyšívala vlajku
pro vaši osadu.«

»A kde jste vzali opravdové stany?« vyzvídal Mirek.

»Vašek má svůj a ty dva jsou vypůjčené z města.«

»A to jste za ně museli platit?«

»Ne. To je od známých.«

»Ale nějaké peníze jste přece jenom potřebovali! Jak jste je
sehnali?«

»Naši nám dali.«

»Tož to je toho! To my jsme za své!« vybuchl pohrdavě Fanek.

»A kdy jste sem přišli?« vyzvídal na zajatci Milan.

»Včera odpoledne.«

»A hned jste nás přepadli! No dobrá! Však to vám přijde draho!«
vyhrožoval Mirek.

»Tak musíme dělat, kluci!« přerušil rozmluvu Lojza.

Vzal složený papírek a připraveným šípem jej přibodl na vlajkový
stožár. Potom se obrátil k Emilovi:

»Řekni Černým Mustangům, že jsme tu byli. Mohli bychom vám udělat,
co vy jste provedli nám. A třeba i něco horšího. Ale my takové
klukoviny neděláme. Máte-li v sobě trochu cti, udělejte to, co jsme
napsali na tento lístek,« ukázal ke stožáru. »Rozuměl jsi, že ano!«

Emil zarytě mlčel.

»A ty ať se neopovážíš volat o pomoc dřív, než za půl hodiny. Nebo
bychom se vrátili, a to se neptej, jak bychom tě zřídili.«

Emil neodpověděl a Stepní Vlci se vydali na zpáteční cestu. Když byli
v bezpečné vzdálenosti, hlasitě se rozvykládali.

»Páni, mne to skoro mrzí, že už je nebudeme přepadat,« řekl Fanek.
»Mně se to tak líbilo!«

»Mně také!« přitakával Karel.

Blížili se k Ostrovu.

»Počkejte, pojďme potichu, abychom viděli, co dělají naši hlídači,«
vyzval je Lojza.

Tiše přeplavali a nepozorovaně se přiblížili až k břehu.

»Co by mohl dělat Cyril! Podívejte se na něho!« zasmál se potichu
Mirek.

Cyril seděl na mohutném pařezu. V ruce držel pořádný kus slaniny a
spokojeně zakusoval chlebem.

»Potom nemá být tlustý!« šeptal Fanek.

»Však proto mu to plování nejde,« usmíval se Lojza.

»Ticho!« napomínal je Milan. »Poslechněme, co to vykládá Jožkovi!« --
Ztichli.

»To já zas,« vykládal rozšafně Cyril, pokud mu to plná ústa
dovolovala, »nevím co je strach. Mne by mohl poslat třeba o půlnoci
na hřbitov a šel bych tak klidně, jako bych šel nakupovat nebo do
školy.«

»Opravdu, Cyro?« usmíval se nedůvěřivě Jožka.

»No jej,« rozohňoval se Cyril. »A tady? Kdyby přišlo třeba padesát
Černých Mustangů, vrhl bych se na ně jako dravec. To bys viděl, jak
by metli!«

Ukrytí hoši se nemohli udržet smíchy.

»Trochu ho polekáme,« dusil se Lojza.

Na jeho znamení propukli všichni v nelidský řev. Ozvěna jej
zesilovala, takže to vypadalo, jako by se odněkud vyřítil mrak
řvoucích ďáblů.

Cyril se tak lekl, že se vyvrátil a jak široký tak dlouhý ležel v
ostružinovém křoví.

»Jozinku! Jozinečku!« křičel zoufale. »Pomóóóc!«

»Co je?« smál se Jožka, který hned poznal, že jsou to Stepní Vlci.

»Pomoz mi! Nemohu se dostat z křoví! A rychle do stanu!«

»Proč?«

»Musíme se zabarikádovat!« volal zděšený Cyril a už byl v nejbližším
stanu.

»Polez ven, Cyro! S takovou to nevyhrajeme!« volal za ním Jožka.
»Pojď! Vrhneme se na ně jako dravci!« připomínal Cyrilovi jeho
vlastní slova. »Podívej se na mne! Tak se zápasí!«

Jožka vyrazil bojovný křik a dělal, jako by měl nepřítele na dosah
ruky.

Cyril sebral všechnu odvahu a opatrně vyhlédl skulinou ven. Uviděl
Stepní Vlky, kteří se na břehu váleli smíchy. Rychle se vzpamatoval.
Uchopil tlustou hůl a vyřítil se ven.

»Kde jsou?« zakřičel, až se to rozléhalo. A jako by nikoho neviděl,
volal dále: »Ukaž mi je! Vidíš, ani se neukazují! Jen ať přijdou!«
zamával holí. »Á, vždyť to jsou naši!« rozesmál se, jako by je teprve
teď poznal. »Ale máte štěstí, že je den!« volal. »Kdyby byla noc, tak
bych vás rozsekal! S takovými žerty si raději dejte pokoj! Já když se
rozzuřím, neznám ani bratra!«

»A proč ses tak lekl?« smáli se. »A proč jsi běžel do stanu?«

»Copak nevidíte, pro co jsem tam byl?« mával holí. »Snad se nebudu
pouštět do boje s holýma rukama!«

»No nic,« smál se Karel, »Cyril je dobrý hlídač.«

»A jaký divoký!« chytal se za břicho Mirek. »Kdo by to do něho řekl!«

»Nesmíme ho tu nikdy nechat o samotě. Někdo ho musí krotit. Co kdyby
tak pobil několik Mustangů! Byly by s tím jen opletačky,« dodával se
strojenou vážností Milan.

Ale Cyril chtěl brát všechno doopravdy.

»Aspoň vidíte, že o Ostrov se nemusíte bát,« vypínal se. »A jak vy
jste pořídili?«

Než všechno hlídačům povykládali, přiblížil se večer.

»Jen jestli se Mustangové nezaleknou?« vyjádřil při večeři své obavy
Karel.

»To by byla švanda, kdyby ke Kozlu nepřišli!«

»To by byla jejich prohra!«

»Nebojte se, oni přijdou,« prohlásil rozhodně Lojza.

A vtom se ozvalo údolím táhlé volání:

»Ha -- hou!«

Stepní Vlci na sebe zmateně pohlédli. Co to má znamenat?

A zase:

»Ha -- hou!«

Lojza vyskočil a rozběhl se k řece. Ostatní chlapci běželi za ním.
»Co je to, Lojzo?« křičel vyděšeně Cyril.

»Asi Černí Mustangové,« odpovídal Lojza v běhu.

A do třetice se ozvalo volání. Hned nato se objevili na okraji
lesa dva Černí Mustangové. Chlapci poznali Vaška a Emila.

»Páni, už útočí zas!« vykřikl Cyril.

»Ale teď uvidí,« řekl temně Fanek a rozběhl se ke stanům.

»Kam utíkáš?« zeptal se ho Lojza.

»Pro hůl.«

»Vrať se! Copak nevidíš, že nesou bílý prapor? A jako vyjednavačům se
jim nesmí nic stát.«

A vtom se již ozval s protějšího břehu Vašek:

»Jdeme vám oznámit, že Černí Mustangové přijímají zápas. Ale chceme
vědět, v čem se bude závodit.«

»Však pojďte sem!« zavolal Lojza. »My vás převezeme.«

»A to raději ne!«

»Bojíte se?«

»Co bychom se báli! Ale my jsme tu jen dva.«

»Tak přejedeme za vámi,« navrhoval Lojza.

»To můžete. Ale také jen dva.«

»Tak co, kluci, kdo tam půjde?« zeptal se Lojza.

»No, rozhodně ty --,« mínil Jožka, »a pak ještě --«

»Já!« přihlásil se Fanek.

Oba Vlci nasedli na loď.

Když vystoupili, začal Vašek: »Tak jak to chcete?«

»My bychom vám nejraději nařezali,« vyhrkl Fanek. »Však kdyby ne
Lojzy, měli jste na Stepní Vlky pamatovat!«

»Myslíš, že bychom se dali, ne?« odrážel jeho výpad Vašek.

»Přišli jste se hádat?« přerušil začínající spor Lojza. »To jste
mohli zůstat doma.«

»Však kdo začal!« mračil se Vašek. »Tak v čem chcete závodit?«

»Nejprve se musíme domluvit, kolik bude závodníků,« mínil Lojza.

»Nás bude šest,« řekl určitě Vašek.

»Dobře. Nás tedy také.«

»V čem budeme závodit?«

»V běhu, ve skoku vysokém a v řeckořímském zápase,« navrhl Lojza.

»Dobře. Ale také ve skoku dalekém a boxu,« připojil Vašek.

»A aby to měla každá dvojice jiné -- přibereme šplh,« doplnil Lojza.

»A jak určíme dvojice?« zeptal se Emil.

»Jedna je vyřešena,« mínil Fanek.

»Která?« zeptali se všichni překvapeně.

»Vůdcové obou táborů!«

»To je pravda,« řekl Lojza. »Jsi při tom, Vašku?«

»Proč ne?« usmál se sebevědomě Vašek. »A jak to bude s ostatními?«

»Bude se losovat.«

»A jak to budeme bodovat?« zeptal se Fanek.

»To bude celkem šest zápasů,« ujednával Vašek. »Každý vítěz by tedy
mohl získat deset bodů.«

»Třeba,« souhlasil Lojza. »Ale co uděláme v tom případě, kdyby
výsledek zápasu byl nerozhodný?«

»To není možné,« řekl určitě Fanek. »Protože Stepní Vlci to zaručeně
vyhrají!«

»To se podíváme!« vybuchl Emil.

»Já myslím, že pak by se měl zápas opakovat,« řekl Vašek. Jeho návrh
byl přijat.

»A kdo z každé dvojice bude určovat, v čem chce závodit?« připomínal
Fanek.

»To je snadné,« řekl Lojza. »Ve třech dvojicích si mohou určit druh
závodu Černí Mustangové, ve třech Stepní Vlci.«

»Tak to by bylo snad všechno,« chystal se k odchodu Vašek.

»Tož v pátek u Kozla. Ahoj!« řekl Lojza.

»Ahoj!« zvolali Mustangové a zmizeli v lese.

»Tak co je, Lojzo?« ptali se zvědavě Vlci. »Napínali jsme uši, ale
moc jsme toho nezaslechli.«

»Hned vám to povíme,« zvolal Fanek. »Žádné strachy, kluci, vítězství
je naše!« Musili chlapcům podrobně vysvětlit, na čem se dohodli.

»A teď spat,« končil Lojza. »Zítra a pozítří budeme mít těžkou
práci.«




XII


Kdo by ve čtvrtek zavítal na Ostrov, domníval by se, že je na
letním cvičišti nějakého sportovního klubu. Stepní Vlci od časného
rána cvičili. Trénovali běh na sto metrů, skákali do výšky i do
dálky, boxovali, šplhali a zápasili. A byli by se udřeli, kdyby Lojza
odpoledne neřekl:

»Tak už toho necháme, kluci!«

»Proč?« divili se.

»Nemůžeme tak cvičit až do večera. To bychom se ráno ani nepohnuli. A
jak by to pak pro nás dopadlo, to si můžete představit.«

Chlapci poslechli. Vykoupali se v Rosavě a pak odběhli do lesa na
dříví. Zbytek odpoledne ztrávili na Ostrově a večer, sotva se
setmělo, odešli spat. Všichni chtěli být příštího dne co nejsvěžejší.

V den závodu zůstal na Ostrově jen Cyril.

»Mnoho zdaru, kluci,« volal za odcházejícími Vlky. »Ať se nevrátíte
jako poražení!«

»To se neboj!« zvolal již s druhého břehu Jožka. »Jen tebe ať tu
zatím někdo neodnese!«

»Copak o něho!« smál se Milan. »Cyrila ať si odvlekou, jen naše stany
ať tu zůstanou v pořádku!«

»Jen žádné strachy, kluci! Kdyby mne přepadli nepřátelé, vrhl bych se
na ně --«

»Jako dravec, že?« škádlil ho Jožka.

Cyril ještě cosi odpovídal, ale tomu již nerozuměli.

Když dorazili ke Kozlu, Černí Mustangové tam již byli.

»Ahoj!« zabručeli jim nevlídně vstříc.

»Ahoj!« odpověděli Stepní Vlci stejným tónem.

»Tak hned začneme,« řekl Vašek.

»Začneme,« souhlasil Lojza.

Obě mužstva se postavila proti sobě. Kapitáni -- Lojza a Vašek -- si
podali ruce. Chlapci zavolali třikrát sportu zdar.

»Podmínky závodu každý zná,« řekl pak Lojza. »Kdo z každé dvojice
vyhraje, získává pro svou skupinu deset bodů.«

Hned nato vylosovali dvojice.

V první dvojici závodil Jožka. Právo určiti si druh závodu připadlo
Mustangům.

»Co si zvolíš?« volali Mustangové netrpělivě.

»Běh na sto kroků,« řekl jejich závodník po krátkém přemýšlení.

»Tož to je dobré!« zaradovali se Vlci. »Jožku tak hned někdo
nepředhoní.«

Milan odpočítal sto kroků, Lojza se postavil u startu a Vašek u cíle.
Oba běžci stáli vedle Lojzy a Mirek držel před nimi hůl, aby mu
nevyběhli dřív, než Lojza dá povel.

»Ráz, dva, tři -- teď!« vykřikl Lojza, Mirek pustil hůl a běžci už
pádili.

»Drž se, Jožko! Hip! Hip!« povzbuzovali Vlci kamaráda.

Maličký Jožka napínal všechny síly. Běžel znamenitě, ale jeho krátké
nohy zdaleka nestačily na čahouna Mustanga. Proto to prohrál!

»Černí Mustangové získávají deset bodů!« hlásil vítězoslavně Vašek.

»Začíná to pro nás špatně,« řekl Mirek, celý zarudlý rozčilením.

»To nevadí,« chlácholil ho Lojza. »Vždyť to je teprve začátek! Teď
přijdeš na řadu ty, tuž se!«

»Vyhraji to!« řekl Mirek a v jeho tváři se objevil výraz tvrdého
odhodlání.

Zvolil si skok vysoký. Přeskočil 145 cm, kdežto soupeřící Mustang jen
130 cm. Když Lojza hlásil deset bodů pro Stepní Vlky, nálada v jejich
mužstvu se znamenitě pozvedla.

»Co si zvolíš?« zeptal se Milan svého soupeře, když nastoupil v další
dvojici.

»Box,« řekl stručné Mustang.

»Box?« Milanův obličej se protáhl leknutím, když si uvědomil
strašlivou převahu protivníka. A jeho leknutí se nedivil žádný Stepní
Vlk. Zato Mustangové jásali a měli zřejmou radost z úžasu Stepních
Vlků. Kam se hrabe Milan na Tondu Ratajského! Na takového hromotluka,
který je všechny převyšuje o hlavu a váží 60 kg!

»Box?« opakoval zaraženě Milan. »Vždyť to jsem vůbec netrenoval!«

»Nic se nedá dělat, Milane,« řekl nevrle Lojza. Mrzelo ho, že Milan
dává najevo tak málo odvahy. Copak se ještě nestalo, aby David
porazil Goliáše? »Tonda měl právo volit, musíš přijmout!«

Milan se podíval na Stepní Vlky. Viděl, jak mu dodávají posunky
odvahy. Trochu ho to vzpamatovalo.

A již se ozvalo Vaškovo: »Teď!«

Tonda se vyřítil jako lokomotiva. Kdyby byl při tom výpadu Milana
zasáhl, byl by souboj asi rozhodnut. Ale Milan mrštně uskočil a hned
nato zaduněla Tondova záda jeho ranou. To však byla jediná rána,
kterou za celý zápas Tondovi uštědřil. Za chvíli ležel na zemi a
Černí Mustangové získali dalších deset bodů.

»To se ti povedlo!« jásali vítězové a objímali Tondu. Ten jenom
spokojeně oddychoval. Sedl si na balvan a přihlížel dalšímu závodu.

»Co sis vybral?« obklopili Stepní Vlci Fanka, když byl vylosován pro
souboj s Emilem.

»Řeckořímský,« řekl Fanek stručně a vypjal hruď jako starý zápasník.

V tomto zápase soudcoval Vašek. Sotva zapískl, chlapci se na sebe vrhli
jako kohouti. Cloumali sebou, snažili se jeden druhého povalit,
odskakovali od sebe a zase se do sebe zuřivě pouštěli -- ale oba se
drželi statečně.

»Emile, podraz mu nohy!« radil vzrušeně kterýsi Mustang.

»Jenom se opovaž!« vybuchl Mirek. »To bys viděl, jak bychom tě za
takovou surovost zmalovali!«

Ještě chvíli se oba zápasníci drželi skoro stejně. Ale najednou nabyl
Emil převahy a Fanka povalil.

»Fanku, nedej se!« vykřikli Vlci a Lojza je měl co krotit, aby se
nevrhli mezi zápasící. Fanek zatím vyskočil a v mžiku leželi na zemi
oba.

»Emile, přitlač ho!« křičeli Mustangové jako posedlí.

»Fanku, na lopatky s ním!«

Oba soupeři se váleli po trávníku, hned byl nahoře Emil, hned Fanek,
oba prudce dýchali, těla se zaleskla potem -- až konečně Mustang
začal umdlévat. Fanek ho přitiskl na lopatky a Vašek chtěj nechtěj
musil odpočítat:

»Jedna -- dvě -- tři --!«

»Ať žije Fanek!« jásali Vlci a radostí div vítěze neumačkali.

»Stav dvacet ku dvaceti,« hlásil Vašek.

»Jendo teď to musíš vyhrát!« obklopili Mustangové svého závodníka.
»Jak to nevyhraješ, už to dobré nebude!«

»Vyhraji uvidíte!« řekl Mustang sebevědomě.

»V čem chceš závodit?« zeptal se ho Karel, který s ním měl závodit.

»Ve skoku dalekém!« řekl Mustang a pohlédl zpytavě na Karla, jak se
na to bude tvářit.«

Karel se spokojeně usmál. Oj, včera se něco naskákal!

»Třete mi nohy!« poručil Vlkům.

»Hned!« přiskočil k němu ochotně Mirek s trsem trávy. Fanek popadl
svou čepici a už třel druhou Karlovu nohu s takovým zápalem, že mu
celá zčervenala.

»Ukaž, udělám ti to také,« nabídl se kterýsi Mustang Jendovi.

»Snad je nebudeš napodobovat, člověče,« obořil se na něho Jenda. »Já
to vyhraji i bez tření!«

»Jenom aby!« šlehl po něm Milan.

»Ty moc nemluv!« procedil zlobně Tonda Ratajský. »Nebo budeme boxovat
ještě jednou!«

»Přišli jsme závodit, nebo se hádat?« zakročil rázně Lojza.

A Vašek dodal: »Jedeme!«

Karel a Jenda se připravili.

»Skákej!« vybízel Jenda.

»Ty jsi volil, tak si skoč!«

Jendovi nezbylo, než začít. Rozběhl se a hop!

»Bravo! Bravo!« křičeli Mustangové a Vašek udělal v místě doskoku
silnou rýhu.

»Karle, nedej se!« povzbuzovali Vlci svého závodníka.

»Buďte bez starosti!« usmál se Karel, rozběhl se a hop! Doskočil
o dobrých dvacet centimetrů dál než Jenda.

»Měl sis dát natřít nohy,« zavyčítal Emil nevlídně.

»Teď už ani nemusíme závodit,« bručel Tonda Ratajský.

»Už mají třicet, a když to teď Lojza vyhraje, budou mít čtyřicet.«

»Kdo říkal, že musí Lojza vyhrát?« ozval se jiný Mustang. »Vyhraje-li
Vašek, bude stav nerozhodný.«

»Začneme!« přerušil je Lojza.

Ve skupinách to zašumělo vzrušením. »Vašku, drž se!« volali Černí
Mustangové.

»Buďte bez starosti, kluci,« usmál se sebevědomě. A s vyzývavým
pohledem se podíval na Lojzu: »Tak co sis vybral?«

»Šplh,« řekl Lojza krátce.

»Dobře. Kde budeme šplhat?«

»Vylezeme na Kozla.«

Do obou skupin jako by uhodil blesk. Nikdo nemohl překvapením ani
promluvit.

Až náhle zazněla Fankova výstraha:

»Lojzo, nedělej to!«

»Proč?« usmíval se Lojza.

»Vzpomeň si na moje záda!«

»A to nic!« Lojza mávl rukou a popošel ke Kozlu. Vašek stál již pod
skalou a znalecky si ji prohlížel.

»To polezeme až k díře?« zeptal se.

»Ne. Až docela nahoru,« řekl Lojza.

»Vždyť nad díru se nedostaneme,« zavrtěl hlavou zaražený Vašek. Ani
ostatní chlapci nechápali. Nad dírou byla skála více než kolmá,
tvořila téměř převislou střechu.

»To musíme prolézt dírou na druhou stranu Kozla a pak se dostaneme na
samý vrchol,« vysvětloval Lojza.

»Ale vždyť k díře se ještě nikdo nevyšplhal!« malomyslněl Vašek.

»To nevadí,« odpověděl chladně Lojza. »Právě proto jsem si to
vybral.«

»A tys tam už byl?« zvídal Vašek.

»Ne.«

»Jak tedy můžeš vědět, že se dá dírou prolézt na druhou stranu?«

»Copak nevidíš, že na druhé straně Kozla je také díra?«

»A ty myslíš, že je to ta, která začíná na této straně?«

»Však uvidíš,« trval na svém Lojza. »Tak co? Začneme?«

»Ano,« řekl odhodlaně Vašek.

Postavili se deset kroků od Kozla. Připravili se, jako by chtěli
závodit v běhu. Za Stepní Vlky soudcoval Mirek, za Mustangy Emil.

Rozběhli se, jako by před nimi ležela rovná trať na sto metrů, a ne
nebetyčná skála. A již byli u ní!

S počátku to šlo hladce. Ale čím výše vylézali, tím to šlo pomaleji.
Nic nepomáhala snaha zvítězit. Nic nepomáhaly povzbudivé výkřiky.
Stačil jediný pohled dolů, aby sis uvědomil, co by znamenal pád do
hlubiny.

Oba horolezci byli již ve výši deseti metrů -- blížili se k díře. O
Lojzovi všichni věděli, jaký je to lezec. Proto je nijak
nepřekvapoval jeho skvělý výkon. Ale Vaškova odvaha je udivovala. Kdo
by to byl řekl, že se téměř vyrovná Lojzovi!

Teprve před záhadným otvorem se podařilo Lojzovi předhonit Vaška o
celou výšku svého těla.

Do Stepních Vlků vjel nový život.

»Hurá!« křičeli. »Lojzo, drž se!«

Černí Mustangové nechtěli zůstat pozadu. Když Lojza zmizel v díře,
začali Vaška povzbuzovat tím bouřlivěji:

»Vašku, vydrž!« -- »Ještě chvilku!« - »Už ho budeš mít!« -- »Nedej
se!«

Když jim zmizel s očí i Vašek, obě skupiny za stálého křiku přeběhly
na druhou stranu Kozla. Kdo se objeví první?

A právě jejich křik způsobil, že nezaslechli úzkostlivý výkřik
Vaškův.

Když se Lojza dostal k díře a chtěl přeběhnout na druhou stranu,
zůstal ztrnule hledět na to, co spatřil. Skála byla dutá!

Díra, již bylo možno spatřit zdola, neměla dna! Místo něho se
šklebila na odvážného chlapce hluboká temná prohlubeň. K druhé straně
otvoru bylo možno přejít jen po uzounkém výběžku. Na jedné straně
hladká skála, na druhé propast. Co teď? Vrátit se? Jíti dále?

Nebylo času na dlouhé rozmýšlení. Vašek se blížil!

Lojza rychle sebral všechnu odvahu a vydal se na nebezpečný úsek
cesty. Štěstí mu přálo. Jižjiž se blížil ke konci chodníčku, když
zaslechl vyděšený výkřik Vaškův:

»Lojzo!«

Obrátil se a na chvíli zůstal jako přimrazen. Vaškovi asi uklouzla
noha, nebo se ho zmocnila závrať. Řítil se dolů. V poslední chvilce
se zadržel okraje chodníčku. I nohou se trochu kdesi zachytil. Tak
zůstal viset nad zrádnou hlubinou a marně se pokoušel vyšplhat se
nahoru. Rázem si uvědomil, že sám by si odtud nepomohl. Vyděšené oči
upíral s němou prosbou k Lojzovi.

Ten se zatím vzpamatoval. Opatrně se vrátil zpět. Lehl si na břicho a
uchopil Vaška za pás.

»Šplhej trochu!« povzbuzoval ho. »Neboj se, já tě nepustím.«

Vaškovi to chvíli trvalo, než se vyšplhal na chodník. Při tom se
dostal před Lojzu.

Ihned si uvědomil své výhodné postavení. Odtud je na vrchol Kozla jen
kousek. Má možnost vyrovnat rozdíly v bodování a učinit zápas
nerozhodným!

I Lojza postihl nevýhodu, do níž se dostal. To by tak scházelo, aby
ho Vašek předhonil v poslední chvilce!

Když se chtěl co nejrychleji napřímit z polohy leže, vrazil hlavou do
nepatrného výčnělku ze skály. Prudkým nárazem pozbyl rovnováhy a jen
s námahou se zachytil chodníku, jako před chvílí Vašek.

»Vašku!« zvolal polekaně.

Vašek se ohlédl. V okamžiku, kdy se chtěl vrátit, aby Lojzovi pomohl,
zaznělo zdola volání Černých Mustangů:

»Vašku -- hip! Vašku -- hip! Vašku -- hip!«

Zůstal nerozhodně stát. Na jedné straně ho to táhlo k Lojzovi. Cítil,
že je jeho povinností zachrániti kamaráda z hrozícího nebezpečí.

Ale výkřiky Černých Mustangů mu znovu připomněly, proč tu vlastně je.
Má vzácnou příležitost ukázat Mustangům, že dovede být vůdcem. Snad
už nikdy by se mu nepodařilo zvítězit nad Lojzou!

»Eh, co! Lojza chvilečku vydrží viset. A až polezu dolů, pomohu mu,«
myslil si.

A zdola znělo stále hlasitěji: »Vašku -- hip! Vašku -- hip! Vašku --
hip!« -- To rozhodlo. Však Lojza si už nějak pomůže! A Vašek,
neohlížeje se na Lojzu, odcházel...

Když se objevil na druhé straně otvoru, Černí Mustangové propukli v
nadšený jásot.

Stepní Vlci zůstali jako omráčeni. Čekali, že první se objeví Lojza.
Vždyť přece dobře viděli, že zmizel v otvoru první! Proto ho ani
příliš nepovzbuzovali. Jak se to jen mohlo stát? Teď už je vůdcovský
závod prohrán, neboť Vašek letí nahoru jako kamzík!

Jejich zklamání nedovedl již zmenšit ani pohled na Lojzu, který se
objevil o chvíli později a snažil se vyrovnat Vaškův náskok. Nadarmo!
-- Vašek již stál na vrcholu Kozla, mával radostně čepicí a cosi
křičel dolů.

Černí Mustangové si počínali jako posedlí. Tančili, skákali, objímali
se a křičeli jeden přes druhého:

»Ať žije Vašek! Vašek vyhrál! Nejtěžší závod vyhráli Černí
Mustangové! Hurá! Ať žije Osada Černých Mustangů!«

Každý ten výkřik se zarýval Lojzovi do duše a bolestně ji
rozjitřoval.

Přesto se vyšplhal až nahoru. Teprve tam si utřel pot a podíval se na
své rozbité kalhoty. A co noha? Chválabohu, že to skončilo jen
odřeninou! Ale dalo mu to dřiny, než se vysoukal na chodník! -- Na
Vaška se ani nepodíval.

Po chvíli slezli dolů. Sestup se jim podařil bez nehody.

Zářící Mustangové obletovali Vaška a jásavě mu blahopřáli.

»Stav závodů je nerozhodný,« řekl konečně Vašek. »Třicet ke třiceti.
To znamená, že se budou závody opakovat.«

»Hurá!« zajásali Mustangové, kteří se již viděli vítězi v příštích
závodech.

Ale jejich jásot náhle ustal. To když Lojza přistoupil prudce k
Vaškovi. Byl celý pobledlý a zřejmě se ovládal, aby mohl mluviti
klidně. Přesto však všichni cítili, kolik hněvu leží v jeho hlase.

»Nic se nebude opakovat,« začal. »Ani stěhovat se nikdo nemusí. Ale
to si pamatuj, Vašku: kdybyste se opovážili ještě jednou něco nám
provést, z vašeho tábora by zůstala jen hromada trosek.«

Obě skupiny zůstaly zaraženy. Nikdo nechápal, co znamená tento
neočekávaný obrat.

Jen Vašek zrudl hanbou a studem. On jediný rozuměl Lojzovu
rozhořčení. A co ho nejvíce hnětlo, to byla Lojzova velkomyslnost.
Očekával, že Lojza poví, co se odehrálo nad propastí. Také se
připravil na obranu svého vítězství. A zatím -- Lojza nic ...

»Jdeme!« řekl studeně Lojza a dal se na pochod.

Stepní Vlci ho mlčky následovali. Konečně Mirek to už nemohl vydržet.

»Lojzo, co se ti stalo?« zeptal se. Vůdce jen cosi nesrozumitelného
zabručel.

Promluvil teprve v táboře, když se chystali k odpolednímu odpočinku:

»Hoši, prosím vás, nikdy přede mnou nevykládejte o těchhle závodech.
A o Černých Mustanzích nechci ani slyšet. Rozumíte?«

»Rozumíme,« řekli Stepní Vlci, protože to Lojza řekl tak divně.
Nemluvil jako chlapec -- ale jaksi přísně, jako pan učitel ve škole.

Ve skutečnosti však nerozuměli ničemu -- zhola ničemu!




XIII


Snadno se slibuje. Ale jak to dodržet, když hoši byli naplněni
tolika dojmy z utkání? -- V Osadě Stepních Vlků bylo dusno.

Proto v neděli všichni uvítali s radostí Mirkův návrh, aby šli na
maliny. Rozejdou se po skupinách a tam si budou moci pohovořit o
všem, co je tísnilo. Fanek šel s Mirkem. Když byli dosti daleko od
ostatních, Mirek začal:

»Fanku, co říkáš těm závodům?«

»Myslím, že Lojzovi se musilo něco přihodit.«

»A muselo to být něco škaredého.«

»To jistě. Ale co to jen bylo?« Fanek vyslovil to, na co stále
myslila celá osada.

»Rozhodně má v tom prsty Vašek.«

»Proč nám to Lojza nechce prozradit?« nechápal Fanek.

»To mi také nejde do hlavy.«

»Možná nechce Vaškovi uškodit.«

»Ale to dělá chybu. Černí Mustangové teď budou věřit, že Vašek je
lepší vůdce než Lojza.«

»Ani bych neřekl,« prohodil zamyšleně Fanek. »Všiml sis, jak zůstali
zaraženi, když slezl Lojza dolů?«

»Ani jsem na ně nehleděl. Ale možné je to,« připouštěl Mirek. »Jistě
jim také vrtalo hlavou, co se odehrálo v díře.«

»Je to záhadné!«

Chvíli šli vedle sebe mlčky. Na maliny docela zapomněli.

»Skoro bych řekl,« začal znovu Mirek, »že Vašek v té díře Lojzu
přepadl. Když lezl Lojza do díry, měl kalhoty docela dobré. A když
vylezl, měl kolena holá. Jak si to jinak mohl udělat?«

»Také jsem si toho všiml. Ale dovedeš si představit, že by se Lojza
nechal přepadnout Vaškem? To je nemožné! Vždyť by ho smetl jako
hrušku!«

»To je pravda,« přisvědčoval Mirek. »Ale něco vážného se muselo stát.
Lojza by měl přece jen promluvit.«

»Stačilo by jeho jediné slovo a zahnali bychom Černé Mustangy až na
Kamčatku!«

»Lojza to těm Mustangům neměl odpouštět,« mínil Mirek.

»Teď si o nás řeknou, že jsme zbabělci! A to si nenecháme!« řekl
rázně Fanek.

»Nenecháme! Ukážeme jim, co dovedeme i bez Lojzy!« rozohňoval se
Mirek.

»Bez Lojzy -- to by šlo těžko,« obával se Fanek. »Jak bychom se mu
mohli všichni ztratit? Ale počkej -- mám nápad!« vyhrkl. »Pustíme se
do nich sami dva!«

»Vidíš, to by bylo něco!« Mirkovi se zajiskřilo v očích.

»Víš, tak je přepadnout, stany jim převrátit --«

»Něco si vymyslíme. Musí to být něco takového, aby na to do smrti
nezapomněli. Aby si nemyslili, že jen oni nám mohou dělat, co se jim
zachce!«

»Pomstíme se, Mirku. My dva za všechny Vlky, a hlavně za Lojzu. Dvě
noci jsem k vůli nim pořádně nespal. A dnes zase nebudu spát -- až
něco vymyslím.«

Vtom Mirek užasle zvolal: »Hrad! To jsme si zašli!«

Fanek zvedl překvapeně hlavu. Opravdu! Před nimi se zvedala mohutná
zřícenina hradu.

»Zajděme si tam!« navrhl Mirek.

Za chvíli stáli na hradních rozvalinách a rozhlíželi se po okolních
skalách a lesích.

Fanek vylezl až na hlásnou věž. Sotva se tam vyškrabal, ihned se
skrčil a položil výstražně prst na ústa.

»Odtud je překrásně vidět do tábora Černých Mustangů!«

»Opravdu?« poskočil Mirek na žebříku.

»Pojď! Ale jen nakouknout! Aby nás neuviděli!« zval Fanek. Mirek se
postavil vedle něho a oba opatrně pohlíželi okénkem hlásné věže dolů
do údolí. Černí Mustangové leželi na trávníku před jedním stanem.
Emil seděl na pařezu, v ruce držel nějakou knížku a četl. Vašek ležel
opodál. Oba chlapci je chvíli pozorovali.

»Podívej se,« ozval se šeptem Fanek, »už ani nemají ve dne hlídky.«

»Opravdu. Ani jim nenapadá, že bychom je mohli přepadnout. Co Stepní
Vlci! Takoví zbabělci!« říkal roztrpčeně Mirek.

»Brzy si to nebudou říkat.«

»Moc brzy! Už to mám!« skoro vykřikl Mirek.

»Povídej!« hořel nedočkavostí Fanek.

»Teď mi to napadlo. Bude to skvělé. Vlasy na hlavě jim budou
vstávat!« mnul si radostně ruce Mirek. »Postrašíme je.«

»Prosím tě -- ale jak?«

»Jeden se přestrojíme za Bílou paní. -- V noci vystoupíme na hlásnou
věž a --«

»V noci?« přerušil ho Fanek. »To by se mi ani moc nechtělo.«

»Proč? Bojíš se?«

»No, nebojím, ale --« Fanek rychle nevěděl, co říci, aby Mirek
nepoznal, že má opravdu trochu strach.

»Představ si, jaká to bude švanda, až budou hrůzou ječet! Pomstíme se
za Lojzu. A za sebe také! Vždyť si jen vzpomeň na tu noc, kdy nás
přepadli! Ta ostuda!« dorážel na Fanka Mirek.

Připomínkou neblahé noci, kdy měl Fanek hlídku, ťal do živého.

»Tož co, já nejsem proti tomu. Můžeme je postrašit,« svoloval Fanek.
»Ale jen mi napadá, že nás nebudou v noci vidět v takové výšce.

»To už zařídíme. Podívej se,« rozvíjel svůj plán Mirek. »Ty se
přestrojíš za Bílou paní. Hodíš na sebe prostěradlo a už z tebe bude
strašidlo. Já vezmu baterku. Tajně opustíme Ostrov a zajdeme na hrad.
Vystoupíme na hlásnou věž a ty se postavíš tak, aby tě bylo zdola
vidět. Já na tebe budu svítit. Aby bylo více světla, můžeme vzít i
tvou baterku. Ty se budeš točit, klátit, mávat rukama --«

»To bude švanda!« rozzářil se Fanek. »Ale počkej,« napadlo mu, »co
kdyby tak všichni spali?«

»Žádné starosti!« uklidňoval ho Mirek. »Jak rozsvítím, začnu výt.
Anebo, počkej, nejprve zatroubíme na roh! Pak teprve začnu výt, a
nepomůže-li to, budu vydávat tak nelidské zvuky, že by to vzbudilo i
mrtvého.«

»Páni, to bude pomsta! Ti posypou z tábora, až tu hrůzu zhlédnou,«
smál se radostně Fanek.

»Za to ti ručím, že se nezastaví dřív než v Košíkově. To bude smíchu,
až poznají, kdo to byl ta Bílá paní,« těšil se Mirek.

»Teď si to tu musíme všechno dobře prohlédnout, abychom se zde potmě
vyznali,« připomněl Fanek.

Pozorně si prohlédli dějiště svého nočního dobrodružství. Jediný
balvan jim neušel, všechno promyslili do nejmenších podrobností.

»Tak můžeme, jít. Ale v táboře ani muk!« rozhodl Mirek.




XIV


Tichá noc pohltila Ostrov, Rosavu i okolní skály. V Osadě Stepních
Vlků byla taková tma, že by ji mohl krájet.

Cyril měl hlídku. Procházel se mezi stany a bystře se rozhlížel. V
ruce svíral těžkou sukovitou hůl. Černí Mustangové byli sice
varováni, ale kdo jim může věřit?

Náhle se ozval podivný zvuk: »Psssst!«

Co to má znamenat? Jako by někde v trávě zasykla zmije! Ale co by tu
dělala, v takových vlhkých místech?

Nebo že by se blížili Černí Mustangové? Že by se takovým způsobem
dorozumívali?

Cyril přiskočil ke stanům. Vzbudí Lojzu i ostatní chlapce a
přichystají vetřelcům takové přivítání, že na ně nezapomenou!

Ale hned nato uskočil polekaně zpět. Sykot vycházel ze stanu!

Ve chvíli, kdy chtěl poplašným křikem vzbudit celý tábor, rozhrnul se
vchod do jednoho stanu a v něm se objevila rozcuchaná hlava.

»Cyro, buď ticho!« zašeptal Mirek.

»Člověče, co nespíš!« spustil polohlasitě hlídač. »Já vás běžím
chránit, a zatím --«

»Nemluv!« ozval se tiše z druhého stanu Fanek: »Chceme ti něco
prozradit.«

»Co?« šeptal Cyril.

»Chceme se pomstít Černým Mustangům,« řekl přímo Mirek. »Ale nikdo
nesmí o ničem vědět.«

»A co chcete udělat?«

Mirek odvedl Cyrila kousek od stanů a tam mu vyložil celý plán. Cyril
byl nadšen.

»Držel bys hlídku až do té doby, než se vrátíme?« zeptal se Fanek.

»Proč ne?« souhlasil.

»A neprozradíš nás?«

»Nebojte se. Ale ráno to můžeme prozradit, ne?«

»To se neptej! Pobouříme celý tábor hned po svém návratu,« těšil se
již Mirek.

»Ostatně,« napadlo Fankovi, »uslyšíš-li Mustangy křičet strachem,
můžeš kluky vzbudit a říci jim, co se děje.«

»Ti budou skákat!« Cyril se zapomněl a v radosti téměř vykřikl.

»Nekřič, člověče, nebo bychom nesměli jít nikam!« napomínal ho Mirek.
»To víš, Lojza by nám to nedovolil!«

»Však už jsem potichu,« šeptal zase Cyril.

»Ale teď už pojďme,« vyzýval Mirek.

Vzali si prostěradlo, svítilničky, roh, pořádné hole a přeplavili se
na druhou stranu.

Až dosud byli klidní. Ale v temném lese ulehla na ně podivná tíha.

»Kdo půjde první?« začal Fanek.

»Víš co?« Mirek dostal nápad. »Chytneme se za ruce a půjdeme vedle
sebe.«

Kráčeli lesní stezkou beze slova. Ponurá velebnost nočního ticha v
lese je skličovala. Teprve, když si jejich oči zvykly na hustou tmu a
když začali rozeznávat jednotlivé předměty v okolí, trochu se
uklidnili.

»To by člověk neřekl, jak je ten les v noci strašidelný,« začal
Fanek.

»Je,« souhlasil Mirek. »A řeknu ti upřímně, že sám bych tu nechtěl
jít.«

»Ani já.«

Konečně byli pod hradem.

»Nechci vidět, co budou dělat Mustangové, až ten cirkus začne!«
oživoval Mirek.

»A co teprve na Ostrově! To bude jásotu!« Fanek se již těšil, jak
napraví svou nedbalost na hlídce.

Opatrně stoupali ku bráně.

»Nezapomeň na zlomenou příčku,« připomněl Mirek, když stáli u
žebříku.

Vystoupili nahoru. Rozhlédli se kolem a nová úzkost jim sevřela
hrdla. Všude vůkol ležela neproniknutelná tma. Temné moře stromů
tajemně šumělo a obrysy zřícených hradeb jako by zvedaly k obloze
zaťaté pěsti a hrozily vetřelcům.

Ale teď již nebylo možno couvnout.

Upravili si místo, na němž budou prováděti nejodvážnější kousek svého
života. Po celém těle jim probíhalo mrazivé chvění. Fanek se zabalil
do prostěradla a zkoušel několik pohybů. Šlo to dobře. Mirek si lehl
na hradbu.

»Ale při tanci dej pozor, abys nespadl,« napomínal Fanka.

»Myslím, že bych toho měl dost,« řekl Fanek s nuceným klidem.

»Však já ti budu svítit i pod nohy,« dodával mu odvahy Mirek. »Tak
co, jsi připraven?«

»Začneme!«

Mirek zvedl k ústům roh a tichou nocí zazněly táhlé zvuky: Tú -- tú
-- tú -- tú -- -- --

Sotva doznělo troubení, ozval se z tábora Černých Mustangů ustrašený
výkřik:

»Kluci, vstávejte!«

»Hlídka!« zašeptal Mirek a rázem s něho spadla všechna tíseň. I Fanek
byl hned ve svém živlu.

»Tak, začni tančit!«

Mirek stiskl knoflík elektrické svítilničky. Jasný pruh světla ozářil
bílou postavu.

Zezdola k nim dolehlo nové naříkavé zvolání: »Kluci -- podívejte se
-- tam --!«

»Co je?«

»Co je to?«

Fanek začal klátit rukama a kroutit se jako tanečnice, zatím co Mirek
příšerně vyl. A protože se Fankovi zdálo, že Mirkovo vytí je slabé,
přidal se k němu a vydával žalostné stenání. Jejich spojené hlasy by
dovedly nahnat strachu i ve dne, natož uprostřed hluboké noci!

»Strašidlo!« zaúpěl kterýsi Mustang.

»To je Bílá paní! «

»Ííííííííí --!« ozvalo se úpění.

»Ééééééééé --!« mísil se do toho zoufalý nářek.

»Pryč! Pomóóóc!«

Chlapci rozeznali zřetelně Vaškův hlas.

»Dobré je to, Fanku,« šeptal vesele Mirek. »Teď jenom přidat, aby si
to nerozmyslili.«

»Neboj se! Ti poběží až do Košíkova!« jásal Fanek, ale pro jistotu
nabral dechu a spustil znovu. Mirek se k němu přidal a vyli ještě
hrozněji a nelidštěji než prve.

Dole zatím křik slábl a slábl. Poslední Mustang prchal z tábora.
Utíkal tak, jak se probudil -- bos, v teplácích, v košili a bez
čepice. Pádil za ostatními Mustangy, jejichž poděšené volání se stále
ještě rozléhalo mlčícími lesy.

»Povedlo se nám to,« rozesmál se Fanek. »Až se dovědí, že to byli
Stepní Vlci --«

»Jenom -- budou-li nám věřit --« zalekl se Mirek.

»Vidíš, na to jsem nepřišel. Ale počkej! Nemáš tužku a papír?
Zaneseme jim pozdrav!«

»Do tábora? A -- kdyby se tak právě vraceli?« obával se Mirek.

»Ti se nevrátí! To zas žádné strachy!« uklidňoval ho Fanek a už psal
na kousek papírku při světle elektrické svítilničky: »Pozdrav od
Bílé paní přinášejí Stepní Vlci.«

»To je ohromné!« usmíval se už Mirek. »Jen nebude-li se na nás Lojza
zlobit!«

»Zlobit? Proč?«

»No, víš -- když on to chce tak přísně po skautsku, víš, o té
pomstě!«

»Ale co!« mávl rukou Fanek. »Však to není nějaká strašná pomsta.
Nikoho jsme se ani nedotkli --«

»To máš pravdu,« uklidňoval své svědomí Mirek. »Nikoho jsme se ani
nedotkli, ale mají toho dost.«

»Teď pozor, ať se s některým nesrazíme,« nedalo to Mirkovi, když se
blížili k táboru.

Jeho obavy byly zbytečné. Osada Černých Mustangů byla jako vymetena.
Fanek zapíchl lístek na vlajkový stožár.

»A teď rychle na Ostrov! Naši se nás jistě nemohou dočkat!«

»Myslíš, že nás slyšeli?«

»Zaručeně! Vždyť v tom tichu se to muselo ozývat jako hrom!«

Spěšně vykročili. Občas se opatrně rozhlédli, ale nikde nebylo ani
živé duše. Přesto si oddychli, když se přiblížili k Ostrovu.

»Vidíš je?« zvolal pojednou Fanek.

»Naše kluky? Stojí na břehu Ostrova!«

»Už nás čekají!« -- Rychle nasedli do loďky a odrazili.

»Kluci, jste to vy?« zvolal nejistým hlasem Cyril.

»Ano!«

»Sláva! Tož co je? Jak to všechno bylo?« oživl Ostrov halasem
nadšených a zvědavých výkřiků.

»Bylo to slyšet až sem?« vyzvídali šťastní hrdinové noci.

»No jej! A jak krásně!« volal nadšeně Cyril. »Jak jste zatroubili,
hned jsem všechny vzbudil.«

»Vypadalo to, jako by někoho na nože bral!«

»Jen škoda, že jsme vás neviděli! Jak jste to dělali?«

Fanek s Mirkem museli dopodrobna vyložit, jak to všechno provedli.
Když pověděli i o své návštěvě v táboře Černých Mustangů, nadšení
Stepních Vlků dostoupilo vrcholu.

»Teď aspoň budou vědět, že se Stepními Vlky nejsou žádné žerty!«

»To jim ty převrácené stany přišly draho!«

»A ty závody taky!« doplnil Karel, ale hned se zarazil. Co tomu všemu
říká Lojza? Ale Lojza se také usmíval a nic neměl proti tomu, aby se
mluvilo o Černých Mustanzích.

»Lojzo, na počest Mirka a Fanka navařím čaje,« řekl Cyril slavnostně.

»To můžeš!« svoloval ochotně vůdce.

V okamžiku byl rozdělán oheň. Netrvalo to dlouho a čaj byl hotov.
Chlapci popíjeli, vykládali a šťastně se smáli.

»Ty, Lojzo,« začal Fanek, když byla zábava v nejlepším, »když teď už
mluvíme o Mustanzích, pověz nám, co se to stalo na Kozlu s tebou a s
Vaškem!«

Lojzova rozveselená tvář pojednou zvážněla. Chvíli seděl nehnutě s
očima upřenýma do ohně. Pak se kousl do rtu a zavrtěl hlavou.
Vypadalo to, jako by sváděl veliký boj. Chlapci s něho nespouštěli
očí.

»Ne,« vydralo se mu konečné těžce z hrdla. »O Mustanzích si mluvte,
chcete-li. Ale o Vaškovi nechci slyšet ani slova.«




XV


»Mirku, vykládej ještě o té Bílé paní!« burcoval Mirka Milan,
sotva si ráno protřel oči.

»Vykládej! Vykládej!« hrnuli se jeden po druhém do Mirkova stanu.

»Počkat, kluci,« napomínal je Lojza. »Nejprve se dáme do pořádku.
Umyjeme se, nasnídáme, uklidíme a na malinách nám to Fanek s Mirkem
ještě jednou dopodrobna vyloží.«

»A kdo by tak dlouho čekal! Vykládej, Mirku! Nebo ty, Fanku!«

»Ne, kluci. Napřed umýt! Pořádek být musí!« trval na svém vůdce.

Když byla nemilá povinnost skončena, posedali k snídaní.

»Kdo dnes vařil?« tázal se Fanek.

»Já,« hlásil se Jožka. »A mám pro vás novinu. -- Slávka ví, že jste
strašili. říkala, že to pana hajného v noci probudilo. Že prý se
zlobil.«

»Proč?«

»To nevím. Já jsem se jí raději na nic neptal. A Slávce také nebylo
do řeči.«

»A co! Kdož ví, co jí přelezlo přes nos! Proč by byl na nás pan hajný
rozzlobený?« durdil se Mirek, ale moc klidný nebyl.

»Však uvidíme,« řekl rozvážně Lojza. »Vezměte hrnce a pojďme. A ty,
Cyro, zůstaneš v táboře, pravda?«

»Když myslíš, šerife -- Ale nebuďte tam dlouho! Aby vaření oběda
nezůstalo jen na mně! Beztoho, nebýt mne --« mávl rukou.

»Už jsme umřeli hlady, viď?« zasmál se Karel.

»A myslíš, že ne?« zlobil se Cyril. »Kdo vařil před závody? Kdo vařil
v den závodů? Kdo vařil po závodech? Kdo? Cyril a zas Cyril!«

»Chudáčku! Div sis hlavu nepolámal přemýšlením, co nám uchystat! Ve
čtvrtek byly zemáky na cibulce, v pátek byla krupice, v sobotu zemáky
na cibulce a v neděli krupice,« škádlil ho Jožka.

»Cyril má pravdu! Nebýt ho, opravdu bychom nejedli,« zastával se
napadeného Lojza.

»No, ne, Cyro, já vím, že jsi z nás nejlepší kuchař, ale uznej, je-li
stále jedno a totéž --«

»Ve středu byla také krupice,« vzpomněl si Milan.

»Jestli budete bručet, tak bude dnes zase,« řekl rozhodně Cyril. »A
vraťte se za chvíli!«

»Chceš-li nás uctít krupicí, tak přece nemusíme spěchat!« smál se
Karel.

»Ale -- nejde jen o ten oběd --. Kdyby nás tak přepadli Mustangové!«

»To se neboj! Ti si dnes poslali tatínky pro stany a sami sedí v
Košíkově u maminek,« chlácholil ho Mirek.

»Možná, že si půjdou pro stany sami. A třeba se u nás zastaví, až si
přečtou lístek a poznají, kdo byla ta Bílá paní. A pro ten případ
bych tu měl přece jen někoho mít,« dodával Cyril se starostlivým
výrazem ve tváři. »Já bych se pak mohl zapomnět, a to víte -- jednoho
bych si snad ještě vzal na svědomí. Ale pobít je všechny -- to by
bylo --«

Bouřlivý smích chlapců ho přerušil.

»Ten Cyril -- to je opravdu dravá šelma!« smál se Mirek, až se
zajíkal.

»Cyril má pravdu, jako vždycky,« řekl se strojenou vážností Lojza.
»Jeden by tu s ním měl zůstat k vůli převážení. Cyril se stále ještě
bojí sám na vodu a nechat loď u břehu bych také nechtěl!«

»Tak já tu zůstanu s Cyrilem a budu ho krotit, kdyby na nás přišli
Mustangové,« nabízel se Karel se smíchem.

Chlapci si vzali nádoby na maliny a odešli k řece. »Tak, kluci,
vykládejte to ještě jednou, ale pěkně po pořádku,« žadonil Jožka,
sotva zašli do lesa.

Fanek s Mirkem se nedali dvakrát pobízet.

Pojednou se za nimi ozvalo hromování:

»Prachmilionská strašidla, tož už vás mám!«

Chlapci sebou uleknutě trhli. Už to bylo tady!

»Dobrý den, pane hajný!« pozdravili zkroušeně.

»Nazdar!« zabručel nevrle. »Co to bylo dnes v noci?«

»A -- jak to -- víte?«

»Já vím o každém komáru ve svém revíru! Jak bych potom nevěděl o Bílé
paní! Ale -- prachmilion -- nahnali jste jim strachu!« mrkl šibalsky.

»Ano?« obklopili ho zvědavě. »Povídejte nám o tom!«

»Povídejte -- povídejte --!« zase už bručel. »Povím, ale nejdříve si
musím s vámi něco vyřídit. Že plašíte zvěř, to vám nenapadlo?«

Chlapci na sebe zmateně pohlédli.

»Vidíte, na to jsme zapomněli,« řekl Lojza. »Ale -- už se to nikdy
nestane, pane hajný, věřte mi,« sliboval za všechny.

»Už se stalo, ale po druhé na to nezapomeňte! Nebo -- prachmilion -- já
když se dopálím, dovedu párat břicha!« zakroutil divoce očima.

»Mrtvým zajícům, viďte, pane hajný?« zasmál se Mirek, neboť viděl, že
bouře už minula.

»A ty prachmilione! Zná mě to týden, a už mi to bere slova od úst!
Ale mám to pěknou čeládku ve svém revíru! Nejdříve Stepní Vlci, potom
Černí Mustangové a teď dokonce Bílá paní! A který jste to byl?«
rozhlédl se po chlapcích.

»Já,« červenal se Fanek.

»A já jsem mu svítil,« hlásil se hrdě Mirek.

»Prachmilionští kluci! V tom aby se ďas vyznal! Vypadá to jak ovečka,
jmenuje se Stepní Vlk -- a v noci je z toho Bílá paní!«

Chlapci se dali do smíchu.

»A jak to víte, pane hajný?« hořeli nedočkavostí.

»Hm ... tož spím, spím, zdá se mi cosi krásného a najednou slyším: tú
-- tú -- tú -- tú. Otevřu oči, vyskočím z postele a zase slyším
takové vytí, jako by se hnala smečka vlků. Tak jsem se rychle oblekl,
uchopil jsem pušku a vyběhl ven. Vytí přicházelo od hradu. Dal jsem
se po hlase. Sotva jsem ušel několik kroků, zaslechl jsem nové zvuky.
Tentokrát se to podobalo nářku.«

»To byli Mustangové, jak utíkali!« řekl rychle Fanek.

»Za chvíli jsem se s nimi srazil. Byli celí vyděšení a utíkali k
hájence. -- Kam běžíte? ptal jsem se. -- K vám! vyhrkl jeden. Hlas se
mu při tom zatřásl a zřetelně jsem slyšel, jak mu cvakají zuby!«

»To je báječné!« mnul si ruce Mirek.

»A ty prachmilione! Já, že ho rozbrečím, a on --«

»Povídejte, pane hajný!« žadonil Milan.

»Tak když mu tak ty zuby cvakaly, tož se ho ptám: Co se vám stalo? --
Tam -- na hradě -- straší! vyrážel ze sebe udýchaně druhý. -- A co? -
Bílá paní! -- Dalo mi to hodně práce, než jsem je donutil, aby se
vrátili. Ale to jste měli vidět, když jsme našli váš lístek! Křičeli,
nadávali, bouřili se proti svému vůdci, že prý on je přemluvil k
jakémusi přepadnutí a že teď k vůli němu budou mít v Košíkově ostudu.
Bezmála by se byli do sebe pustili.«

»To je škoda, že to neudělali!« litoval Mirek.

»Ale to jste jim neměli dělat, chlapci,« řekl zase vážně hajný.

»Když oni nás přepadli!« řekl nakvašeně Fanek.

»Přepadli? A vy prachmilioni! Jak to bylo?«

Chtěj nechtěj museli mu povědět o přepadení Ostrova.

»Tož takové je to?« potahoval si knír. »Pěknou čeládku jsem si
nasadil do revíru! Pěknou! Teď abych dával pozor, aby Stepní Vlci
nesnědli Černé Mustangy nebo naopak.«

»My už budeme dělat dobrotu, pane hajný. Však už jsme si to s nimi
vyřídili,« sliboval rozšafně Lojza.

»Chci to vidět! A jak ještě něco uslyším, tož -- prach a broky!«
zahromoval a měl se k odchodu.

»Děkujeme vám, pane hajný,« volal za ním Lojza.

»Zač?«

»No --« pravil v rozpacích -- »za to, že jste nám odpustil to rušení
zvěře!«

»Co s vámi! Jednou postrašíte Černé Mustangy, po druhé se třeba
pustíte do starého hajného! Se Stepními Vlky aby byl člověk zadobře,«
pomrkával šibalsky.

Po jeho odchodu se chlapci ještě chvíli bavili o nočním dobrodružství
a potom se rozběhli po rubisku. Malin tam bylo tolik, že nádoby se
jim vůčihledě naplňovaly.

Jožka měl asi půl konve, když se mu sbírání omrzelo. Slunce pražilo
do zad a oči se mu zavíraly po nočním bdění a hlídce. Postavil konev
k pařezu a lehl si na trávník. Za chvíli usnul. Ve spánku rozhodil
rukama, až se konev převrátila do mechu, ale nic o tom nevěděl.

Vzbudilo ho volání chlapců, kteří se již ubírali domů. Rychle přikryl
konev pokličkou a spěchal za nimi.

Cestou si zase vykládali o Bílé paní.

»To bude ve třídě haló, až to povíme klukům!« těšil se Milan.

»Ti budou mrkat, až jim předvedu na stupni indiánský tanec, který
jsem prováděl na hradě,« mnul si ruce Fanek.

»A až jim povíme, jak jsme si tu vařili --.«

»Jak jsme se vozili na loďce --.«

»Jak jsme chodili na maliny --.«

»Ale jednu věc bychom ještě měli udělat. Táborák,« řekl Lojza.

»Tož to ano!« nadchli se všichni.

»Ale jaký program?« staral se Jožka.

»Něco už svedeme,« chlácholil ho Fanek.

»Mirek s Fankem mohou předvést Bílou paní,« navrhl Milan. »Já jim to
sepíši jako divadlo. A také bych mohl sestavit kapelu.«

»Tak vida, program je hotov!«

Zatím přišli k řece.

»Tak co, Cyro, nepřišli?« volali s břehu.

»Ále!« mávl rukou Cyril. »Ani stopy! Myslím, že jsou opravdu v
Košíkově!

»Nejsou. To budete koukat!«

Karel zajel pro chlapce a ti se hned na lodi nadšeně rozvykládali.

»A nyní dáme maliny do jedné nádoby a zítra je někdo zanese na
prodej. Dobrých pár korun. Stejně se nám pokladna rychle prázdní,«
řekl Lojza, když skončili vypravování. Karel odskočil do stanu pro
pětilitrový hrnec. Jeden po druhém sypali do něho svůj úlovek.

»Tož co? Bude plný?« byl zvědav Mirek.

»To už asi ne,« řekl Lojza, když Milan převrátil svůj hrníček.

»Počkejte, ještě já jsem nevysypal!« spěchal k nim Jožka se svou
velikou konví.

»Tys toho asi moc nenasbíral, když jsi tam tak dlouho spal,« smál se
Fanek.

»Jen si nemysli!« bránil se Jožka. »Pořádný sběrač nasbírá za hodinu
víc než nepořádný za půl dne!«

A aby dodal svým slovům náležité váhy, rázně vytrhl pokličku a
převrátil konev. Do pětilitrového hrnce spadlo jen několik malin.
Chlapci se dali do smíchu.

»Neříkal jsem to?« zvolal vítězoslavně Fanek.

»Jak to?« zrudl Jožka. »Vždyť jsem jich tam měl. Aha, ony se trochu
spekly! Počkejte, já jim pomohu!«

Strčil ruku do konve. Hned nato se rozlehl Ostrovem jeho drásavý
výkřik. Konev dopadla na zem a z ní se zvolna soukal had.

»Zmije!« vykřikl zděšeně Milan.

»Zabijte ji!« vzpamatoval se rychle Lojza.

Každý uchopil prut nebo hůl a začali bušit do jedovatého zvířete. Za
chvíli byla zmije ubita.

»Uštkla tě?« přiskočil Lojza k naříkajícímu Jožkovi.

»Ano! Sem!« ukazoval k zápěstí, kde byla nepatrná skvrna.

»Co teď?« lekal se Mirek. »Vždyť dostane otravu krve!«

»Musím s ním zajít do města,« rozhodl se rychle Lojza.

»A nerozleze se zatím jed po celém těle?« strachoval se Fanek.

»To je pravda,« zachmuřil se Lojza. »Nevíte o nějakém rychlém
prostředku při uštknutí?«

Chlapci zavrtěli ustrašeně hlavami.

»Ani ty, Mirku?« obrátil se na táborového samaritána.

»Ne, to nevím,« odpovídal zmateně Mirek.

A to byla Cyrilova chvíle.

»Běžte pryč!« odžduchl je od Jožky. »To se dělá takhle!«

A před užaslými zraky chlapců se rozvíjelo něco naprosto
neočekávaného. Cyril uchopil Jožkovu ruku a pevně ji ovázal asi deset
centimetrů nad místem uštknutí. Potom rozpálil svůj nůž nad ohněm a
ránu rozřízl. A konečně se sklonil k Jožkovu zápěstí a vyssával ústy
krev tak dlouho, dokud nepřestala téci.

Chlapci ani nedýchali. -- Cyril! -- Ten tlustý, neohrabaný Cyril, o
němž se vždycky domnívali, že nedovede nic, jen dobře se najíst! Ale
to ještě nebylo všechno.

»Postavte tam rychle na kávu!« rozkazoval. »Ty, Jožko, lež a ani se
nehýbej! Až bude voda vřít, půjdu to dodělat sám.«

Baculatý chlapec rostl v očích Stepních Vlků do závratné výše.

»Neumru už?« ptal se Jožka mdlým hlasem, když vypil kávu.

»Já myslím, že ne. Ale pro pana doktora by se mělo zajít. Co myslíš,
Lojzo?« obrátil se Cyril k vůdci, ale Lojzy tam nebylo.

»Kde je Lojza?« ulekli se.

»Tamhle! Vidíte ho?« ukázal Fanek k ohybu cesty.

»Kam běží?«

»Asi do hájenky pro pana hajného.«

»Ten přece není doma. Však víte, že šel do bažantnice,« připomínal
Milan.

Lojza neběžel. Lojza letěl! Vždyť se jednalo o život kamaráda!
Zastavil se až u hájovny. Ve dveřích se srazil se Slávkou.

»Slávko, prosím tě, mohla bys mi půjčit kolo?« vyhrkl udýchaně.
»Pojedu do města pro doktora. Jožku uštkla zmije!«

»Nevykládej!« zbledla.

»Opravdu. Cyril sice ránu vyčistil, ale to jistě nestačí. Potřebujeme
rychle doktora. Půjčíš mi je?«

»Právě jedu do města nakupovat. Zastavím se vám u pana doktora
Zálešáka,« nabídla se.

»Jel bych raději sám --«

»Neboj se! Vyřídím to dobře a pojedu jako divá,« řekla, vzala kolo a
už ujížděla. Lojza se rychle vrátil na Ostrov.

»Kde jsi byl?« vítali ho chlapci.

»U hajných. Slávka jela do města pro lékaře. Bude tu za chvíli.«

»Tož to je dobře,« řekl ulehčeně Cyril. »Jožkovi je nějak nevolno.«

Lojza zašel do stanu za Jožkou.

»Bolí tě to, Jožko?« zeptal se účastně.

»Ta rána ne, ale tak je mi -- nějak divně --,« a z očí mu vytryskl
proud slz.

»Neboj se, Jožko,« těšil ho Lojza. »Slávka už jela pro doktora.
Uvidíš, že zas bude všechno v pořádku.«

Zatím Stepní Vlci netrpělivě pohlíželi k cestě.

»Už kdyby přijel!« řekl Karel. »Nebo já mám takový strach --«

»Já také,« přidával se Mirek a netrpělivě švihal proutkem. »Víte,
kdyby tak umřel --«

»Kdyby jel autem, mohl by tu za chvíli být,« počítal Milan.

»Autem se sem nedostane.«

»Až k hájence ano. A od hájenky je to už kousek.«

»Poslyšte, že už jede!« zvolal pojednou Fanek. »Zaslechl jsem
nějaké troubení.«

Chlapci zmlkli a naslouchali. Kdesi v dálce se ozýval hukot motoru.

»Opravdu! Lojzo! Jožko! Lékař už jede!« volali a běželi s radostnou
zprávou ke stanu.

»Běžte mu naproti,« vybídl je Lojza. »Já tu zůstanu s Jožkou. A
některý byste mohl trochu pouklízet okolo stanů.«

»Tak ať jdou naproti Fanek s Mirkem a my ostatní tu zůstaneme,« mínil
Cyril.

Do chlapců vjela bývalá živost. Zatím co Fanek s Mirkem pospíchali k
hájence, ostatní uklízeli ve stanech, u ohniště a v celém táboře. Za
chvíli se všechno jen lesklo. Ale to se už objevil na břehu Rosavy
starší tlustý pán s brýlemi a koženou taškou v průvodu obou Stepních
Vlků.

Mirek s Fankem ho šťastně dopravili na Ostrov.

»Tak kde máte toho pacienta? A jak je mu?«

»Špatně. Jdou na něho nějaké mdloby.« sděloval polekaně Lojza.

»Nu, uvidíme,« řekl lékař. »Vyneste ho před stan!«

Když ho prohlížel, všichni beze slova viseli na jeho rtech. Co řekne?
Uzdraví se Jožka? Či bude muset jít domů a oni s ním? Nebo je to už
tak zlé, že --

»Tak který je to ten fešák, co vyčistil pacientovi ránu?« pohlédl
lékař na chlapce.

»Já,« hlásil se nesměle Cyril.

»Jsi pašák, chlapče,« poklepal mu lékař na rameno. »Provedl jsi to
znamenitě. Kdepak ses tomu naučil?«

»Víte, to bylo tak,« zářil Cyril. »Jednou byl náš tatínek v horách na
dříví a přivezl v roští zmiji. Uštkla sousedku, která byla právě u
nás. Jejich Vladimír, co studuje na doktora, jí ránu rozřezal a krev
vyssál.«

»Vidíš, jak je to dobré, když člověk chodí po světě s otevřenýma
očima,« chválil ho lékař. »A ty, Jožko, už nemusíš mít strach,«
pohladil chlapce po vlasech.

»Já jsem se bál, že umru,« usmál se Jožka.

»To bys tomu dal! Tak hodných chlapců je pro smrt škoda!«

»Tak už je mu opravdu dobře, pane doktore?« zeptal se Mirek.

»Ano. Za pár dní si na zmiji ani nevzpomene.«

Chlapcům spadl balvan se srdce.

»Děkujeme vám, pane doktore,« řekl Fanek.

»A, pane doktore, co jsme dlužni?« vyběhl Lojza ze stanu i s
pokladničkou.

»Na to je ještě čas,« usmíval se lékař. »Nejdříve si to musím u vás
prohlédnout.«

Chlapci povodili lékaře po celém Ostrově a ochotně odpovídali na
všechny jeho otázky. Lékař se jen usmíval a pokyvoval hlavou: »Safra,
safra, kdo by to byl řekl do košíkovských chlapců.«

Když si všechno prohlédl, měl se k odchodu. O nějakém placení nechtěl
ani slyšet.

»Vezměte si alespoň tohle, pane doktore,« přiběhl Fanek s hrncem
malin. »My vám to doneseme až do auta.«

»Tož to je něco jiného,« přijímal lékař. »Ale -- co s hrncem?«

»Já půjdu zítra nakupovat do města, tak se proň zastavím,« řekl
Lojza.

»Tak dobrá. Pak mi aspoň povíš, jak je s Jožkou. Nu, a teď mě šťastně
převezte na té vaší kocábce,« loučil se s chlapci.

»Děkujeme vám, pane doktore,« volali Stepní Vlci a byli by objímali
celý svět radostí, že to s Jožkou tak šťastně dopadlo.




XVI


»Jak je s Jožkou?« byla první otázka Lojzova, když ráno vyběhl ze
stanu.

»Spí,« odpovídal tiše Fanek. »Kluci říkali, že pozdě usnul.«

»Tak ho necháme spát, třeba mu potom bude už dobře.«

Chodili okolo Jožkova stanu jako stíny. Jakmile některý promluvil
poněkud hlasitěji, hned ho ostatní Vlci napomenuli varovným posunkem
nebo pohledem. Slunce stoupalo výš a výš a Jožka se stále
neprobouzel.

»Není mu snad zle?« lekal se Milan. »Vždyť už je mi to divné.«

»Zajdu se za ním podívat,« řekl Lojza.

Poodhrnul plachtu u vchodu a nahlédl dovnitř. Ostatní chlapci se
tlačili za ním.

»A vždyť on je už vzhůru!« zasmál se ulehčeně. »Tak co je, Jožko?«

»Už jsem jako ryba. A -- kluci -- děkuji vám,« řekl tiše Jožka a v
očích se mu to nějak zamžilo.

»Ale jdi! Hlavní věc, že jsi v pořádku,« smál se Lojza. »A na tvou
počest dnes uděláme táborák.«

»Ať žije Jožka!« vykřikl Mirek, a ostatní se k němu ochotně přidali.

»Co tam zas řádíte, vy prachmilioni?« ozvalo se vtom od řeky.

»Pan hajný!« zvolal radostně Lojza a už běžel k lodi.

Za chvíli byl hajný mezi nimi.

»Tak co je, ty lovče zmijí?« štípl Jožku do tváře.

»Už je dobře,« usmál se Jožka.

»Však bych ti nasekal, kdybys řekl něco jiného. Naše Slávka mě sem
div v noci nehnala. A byl bych šel. Ale když jsem si představil, že
byste si mne mohli splést s Mustangem, zašla mi chuť.«

»To jste udělal dobře. Nebo kdybyste se střetl se mnou, tak bych se
do vás pustil --«

»Jako dravec,« doplnili Stepní Vlci Cyrilovu větu se smíchem.

»Jak vidím, dobrou náladu vám ta zmije neodnesla.«

»Včera nám nebylo do smíchu, ale zato dnes --! Víte, pane hajný, co
je nového? Dnes budeme mít táborák s programem!«

»A vás, paní hajnou a Slávku na něj všichni srdečně zveme,« dokončil
pohotově Lojza.

»A vy prachmilioni! Co vám to zas napadlo?«

»Bude to krásné! Přijdete, pane hajný?« žadonili.

»Já bych přišel. Ale abyste mne potom něčím nevylekali jako ty
Mustangy!«

»Pane hajný, na vás tak zlí přece nejsme!«

»No, abyste neřekli, tak my přijdeme.«

Po odchodu hajného se hned pustili do příprav na večer. Nejdříve
nanosili pořádnou hranici roští, potom vymyli nádobí a uklidili ve
stanech a okolo nich. Odpoledne se vydal Lojza za nákupem do města a
ostatní nacvičovali večerní program. Fanek, Mirek a Milan oznámili
tajuplně, že zahrají divadlo a odešli do lesa.

Milan si lehl na trávník. Fankovi a Mirkovi poručil, aby ho
nevyrušovali, a začal sepisovat divadlo.

Kamarádi nakukovali z křoví na spisovatele. Ale na papíře stále
nic nepřibývalo, ač Milan usilovně okusoval tužku. Nakonec se
dopálil a že prý se bude hrát bez sepisování.

Karel s Jožkou a Cyrilem zůstali na Ostrově.

Když se divadelníci vraceli z lesa, volal Milan zdaleka:

»Měli bychom si teď zkusit tu kapelu! Ať to klape, až přijdou hajní.«

»Lojza tu ještě není,« oznamoval Karel.

»To by byla švanda, kdyby se tak do večera nevrátil!«

Jejich obavy byly zbytečné, neboť Lojza se objevil tak náhle, jako by
z vody vyrostl. »Páni, ten toho nese!« užasl Cyril, když spatřil
objemný náklad na Lojzových zádech.

»Už jsme myslili, že nepřijdeš!«

»To víte. Snad bych nezmeškal nejkrásnější večer našeho táboření! A
co je s tebou, Jožko?«

»Už ani o ničem nevím. A u pana doktora jsi byl?«

»Byl. Říkal, že už se nemusíme ničeho bát. A posílá hrnec od malin.
Však jsem se s ním zahřál!«

»A co toho tolik vlečeš?« divil se Mirek.

»Prosím tě,« zrozpačitěl Lojza. »Tož to víš: cukr, sůl, čaj --«

»Kotlík na čaj se jen leskne,« ukazoval svou odpolední práci Karel.

»Necháme vařit Cyrila, ten se v tom vyzná nejlépe,« navrhl Lojza.

Cyril měl radost z Lojzovy pochvaly a rád přijal nabídku, aby byl při
té slávě vrchním kuchařem. Hned se však zatvářil ustaraně.

»Páni, na něco jsme zapomněli,« zalomil rukama.

»Na co?« polekali se.

»Z čeho budou hajní pít? Máme jen sedm hrnků!«

»Vidíš, na to jsme zapomněli!«

»Ale co!« mávl rukou Mirek. »Já vypiji čaj i z kotlíku,jen když
bude dobrý. A svůj hrneček dám --«

»Slávce,« škádlil ho Karel.

»Třeba. Však si to zaslouží, ne? Nosí nám mléko, byla pro doktora --«

»A já budu pít z kastrolka a zas bude o hrnek víc,« nabízel Milan.

»Ale to nic není! To už nebude tak slavnostní!« naříkal dál Cyril.

»Tož -- pěknější by to bylo, kdybychom měli dost hrníčků, ale
nejsou-li, co dělat!«

»A co byste řekli tomuto?« ozval se Lojza a vytáhl z batohu tři nové
porculánové hrníčky.

»Lojzo!« zvolali překvapeně. »Kde jsi je vzal?«

»Koupil.«

»Páni, já vám řeknu, že takového vůdce by musel hledat se svíčkou,«
řekl slavnostně Cyril, a ostatní přizvukovali.

»No, kluci, ale teď si musíme zkusit ještě tu naši kapelu,«
připomínal znovu Milan.

Všichni ochotně poslechli. Každý uchopil svůj nástroj -- a byly to
nástroje prapodivné, nahonem v táboře sehnané -- a už to hřmělo!

Pomalu se už začínalo stmívat, když zkouška končila.

»A ještě něco!« zvolal Fanek, když se rozcházeli.

»Co ještě? S takovou nebudeme hotovi ani do půlnoci,« durdil se
Mirek.

»Ale toto je nutné,« tvrdil Fanek. »Podívejte se, mně se docela líbí,
že Cyril to chce mít tak nóbl.«

»No, a co ty bys ještě chtěl? Však hrníčky už máme!

»Ano, ty máme. Ale jak vypadáme my?«

»Jak to?«

»Však se podívejte! Každý je umouněný, ušpiněný, rozcuchaný --
vypadáme, jako bychom vodu neviděli nejmíň měsíc.«

»Kluci, Fanek má pravdu,« zvolal Lojza. »A proto -- mýdlo, ručník a
do Rosavy!«

Za chvíli voda stříkala a Stepní Vlci se drhli, až jim kůže
červenala. Potom si vykartáčovali šaty, po prvé za celou dobu
táboření se učesali, a když byli v nejlepším, ozval se výkřik
Milanův: »Už jdou!«

»Kdo?« Fankovi leknutím vypadl hřeben z ruky.

»No hajní!«

Naposled se podívali do střípku zrcátka a už běželi k řece.

»A vy prachmilioni! Vždyť já vás dnes nemohu ani poznat,« žasl hajný.
»Každý září jako nová pětikoruna, umytý, učesaný -- co se to s vámi
stalo, Stepní Vlci?«

»No, víte -- když máme ten táborák. A kde je paní hajná?«

»Maminka nechce nechat prázdnou chalupu,« vysvětlovala Slávka. »A
místo sebe vám posílá koláče.«

»No tohle! To ani nemusela,« upejpali se Stepní Vlci, ale měli se co
přemáhat, aby rovnou nezalovili v krabici. Koláče! Už tolik dní je
neměli!

»Ani neochutnáte? No, to je budeš muset vzít domů, Slávko,« potahoval
si knír hajný.

»A jej! Tož to my si raději vezmeme,« vyhrkl Cyril, a už měl krabici
v rukou.

»Necháme si je až k čaji,« rozhodoval Lojza. »Panečku, to si
pochutnáme! A že paní hajné mockrát děkujeme.«

»Já to všechno vyřídím,« usmíval se hajný. »No, a teď nám ukažte, jak
umíte dělat táborák.«

Chlapci zavedli návštěvníky k velké hromadě roští, před níž narychlo
zbudovali lávku.

Mezitím Mirek pokynul Lojzovi a odvedl ho stranou.

»Lojzo, neměl bys to zahájit nějakou řečí?« řekl šeptem.

»Jako na uvítanou? Hm, tož -- mělo by to být, ale prosím tě, co bych
tak narychlo řekl?«

»Však ty už to dovedeš,« povzbuzoval ho Mirek.

»No, zkusím to,« řekl Lojza a vracel se k táboráku.

Chlapci se už po něm sháněli: »Lojzo, začni!«

»Však už jdu,« řekl odvážně, ale ruka se mu trochu zachvěla, když
sahal do kapsy pro zápalky. Postavil se tak, aby viděl na
návštěvníky, a začal: »Vážení hosté! Vítám vás jménem Vlků k stepnímu
táboráku -- totiž ne -- jako Vlk šerifů -- ne -- jako Vlk stepních
táboráků --«

»Jako šerif Stepních Vlků,« napověděl mu polohlasitě Fanek.

»Jako šerif Stepních Vlků vás srdečně vítám k našemu táboráku a -- je
to náš první táborák --«

»S programem,« vpadl mu do řeči Cyril a lehce se uklonil.

»Ano,« pokračoval Lojza, »první táborák s programem a Stepní Vlci vás
k němu srdečně vítají. Tím je náš táborák zahájen. Ať žije!«

»Ať žije! Ať žije!« volali Stepní Vlci po Lojzovi a tleskali i se
Slávkou jako o závod.

»Prachmilion! Tak oni dovedou i řečnit,« smál se hajný.

Uprostřed všeobecného veselí Lojza se sklonil s hořící zápalkou a
zapálil chuchvalec slámy, který vytáhli z Fankovy boudy. Sláma se
rozhořela jasným plamenem. Od ní se vzňalo i suché roští a za chvíli
vzplála celá hranice.

Milan, povzbuzen všeobecným nadšením, postoupil kupředu a oznamoval:
»Jako další číslo našeho programu je přestávka.«

Když uslyšel novou bouři smíchu, rychle vysvětloval:

»Totiž, potom vystoupí kapela Stepních Vlků. Ale musíme si to nejprve
připravit.«

Rychle se rozběhli do stanů pro hudební nástroje.

Lojza měl kastrol, Fanek starý hrnec, Mirek roh, Milan píšťalku,
Karel dvě pokličky, Jožka svazek lžic a Cyril kus plechu. Milan je
rozestavil okolo plápolajícího ohně, beze slova se uklonil a zvedl
ruce jako zkušený kapelník.

»Pozor, teď vám dám áčko!« zatřepal rukou a zahvízdl, až všem v uších
zalehlo. »Teď!«

Kapela spustila ohlušující rámus. Milan se ohlédl k obecenstvu.
Slávka se smála, až se popadala za břicho, a pan hajný si nestačil
utírat zaslzené oči. Povzbuzen úspěchem, začal Milan dirigovat celým
tělem. Klátil rukama, kroutil hlavou, vyskakoval do výše a zase si
sedal do dřepu a při tom křičel na hudebníky z plných plic:

»Forte, forte, fortissimo -- přidejte, člověče, nebo vás ze své
kapely propustím -- přidat, silně, fortissimo -- bubnujte lépe --
klarinet zeslabit -- a co ta křídlovka? -- činely, bušit do toho! --
třískat víc -- ráz - dva -- tři, ráz -- dva -- tři --«

Pojednou kapelník vyskočil, jak mohl nejvýše, svalil se na zem a
tvářil se, jako by byl dirigováním zmořen až k smrti. Při tom fučel
jako lokomotiva.

To bylo znamením pro hudebníky, aby zmlkli.

Úspěch byl dokonalý.

»Tati, já se už nemohu ani smát,« hekala Slávka.

»Prachmilioni, ale protřepali jste mi bránici,« nemohl se utišit
hajný.

A již vystupoval Fanek.

»Dalším číslem programu je divadlo. Poněvadž se musejí herci
namaskovat, prosíme o malý okamžik strpení. Zatím může být volná
zábava.«

Než všichni vyměnili mezi sebou několik slov, bylo divadlo
připraveno. A hned to začalo.

Milan s Karlem si stoupli před plápolající hranici a uchopili každý
za jeden konec přikrývku, která měla představovat oponu. A Milan hned
spustil povýšeným hlasem, jak to slýchával u vyvolavačů na výročních
trzích:

»Teď vám předvedeme velkolepou divadelní hru, kterou složili Stepní
Vlci. Děj této hry je ze skutečného života. Má tři krátká jednání,
ale dovíte se v nich víc, než z mnohé tisícistránkové knihy. Pozor,
pozor, nejkratší a nejnapínavější divadlo světa začíná!«

Chlapci odstoupili i s přikrývkou. Užaslým divákům se zjevilo prázdné
místo před plápolajícím ohněm. Slávka vypukla v bujný smích.

»Oni nás vyvedli aprílem!« křičela vesele.

»Tiše!« napomenul ji přísně Milan. »První jednání, v kterém se vám
představí hlavní osoby, hned začne!«

Sotva domluvil, ozvalo se vytí, které jako by přicházelo z veliké
dálky. Rychle se blížilo a za chvíli vystoupil na jeviště Fanek. Šel
opatrně, vysoko zvedaje nohy. Tvář měl zakrytu černou maskou. Přišel
až do středu jeviště a sotva znatelně se uklonil. Pak řekl hlubokým
hlasem:

»Jsem -- Stepní -- Vlk.«

A zase tak opatrně našlapuje, zmizel v protější houštině.

Hned nato se ozvalo zařehtání koně. Přicházelo blíž a blíž, až
diváci zaslechli dusot. Na scénu vyrazil s veselým řehotem
zamaskovaný Mirek. Uprostřed se zastavil a bujně vykřikl:

»Jsem Černý Mustang« a zmizel v křoví.

Milan s Fankem ihned napjali přikrývku a Milan oznamoval:

»První jednání je u konce. Viděli jste právě dvě nebezpečná zvířata v
lidské podobě. Mezi nimi vzniklo nepřátelství, které mělo strašné
následky. Jaké byly, to vám poví druhé jednání. Upozorňuji předem, že
toto jednání je jen pro silné nervy. Kdo je nemá v pořádku, ať raději
opustí místnost. Po celou dobu zachovejte naprostý klid.«

Poodstoupil s přikrývkou a před očima diváků se objevil spící Černý
Mustang. Spokojeně oddychoval. Náhle se objevila v pozadí bílá
postava a blížila se k spícímu. V houští se zablesklo a jasný pruh
světla ji ozářil. Současně se ozvalo táhlé zatroubení: Tú -- tú -- tú
-- tú --! Bílá postava začala tančit.

Černý Mustang se probudil. Protřel si oči, vykulil je na strašidlo a
polekaně vykřikl něco nesrozumitelného. Hned nato, provázen vytím
bílé postavy, prchal zděšeně s místa hrůzy.

Hlediště zaburácelo nadšeným potleskem.

»Druhé jednání je skončeno!« vykřikl Milan. »Jste stateční diváci, a
proto si myslím, že vydržíte na svých místech i v jednání třetím,
které je poslední.«

Odsunul oponu a na jevišti se objevil Černý Mustang. Na zádech měl
batoh a v ruce držel hůlku s připevněnou tabulkou, na níž bylo
napsáno: Do Košíkova k mamince. Ustrašeně se rozhlížel na všechny
strany a rychle odcházel s jeviště. Po jeho odchodu přišel Stepní
Vlk. Spokojeně si založil ruce na prsou, zhluboka si oddychl a řekl:

»Konečně je tu čistý vzduch. Nebezpečné koňstvo odtáhlo!«

Hned nato jej přikryla opona a Milan oznamoval:

»Nejkratší divadlo světa je u konce. Ředitelství divadla vám děkuje
za účast a uctivě se poroučí.«

Bouře potlesku se nemohla dlouho utišit.

»To bylo krásné!« volala nadšeně Slávka.

»Prachmilioni, kdo by to do vás řekl!«

»Škoda, že se na sebe nepřišli podívat Mustangové,« popadal se za
boky Karel.

Nikdo si nevšiml, že uprostřed živé zábavy Lojza odskočil k ohništi,
kde chvíli něco kutil. Pak se nenápadně vrátil k ostatním.

Fanek přiložil náruč suchého chrastí.

»Kluci, za mnou!« vykřikl šerif a hup! -- plameny táboráku se jen
zatřepaly, jak se nad nimi mihla mrštná postava Lojzova.

A Vlci -- jeden za druhým -- hup! hup! hup!

»Pozor, hoši!« napomínal je hajný.

»To nic není!« zavolala Slávka, a než jí v tom mohl někdo zabránit,
skočila přes oheň také.

»A teď přikročíme k poslednímu bodu našeho programu, a to je podávání
čaje,« oznámil Cyril a už běžel k ohništi, kde dávno vřela voda.

»Počkej, nejdříve tam půjdu já,« zadržel ho Lojza. »Mám ještě jedno
číslo.«

»Jaké?« zahořeli zvědavostí.

»Hned to bude,« sděloval tajuplně. »Ale jeden mi musíte pomoci.«

Mirek ochotně poskočil a za okamžik postavili před užaslé Stepní Vlky
kotlík a v něm -- uzenky!

»Ať žije Lojza! Ať žije šerif!« rozlehla se nová vlna nadšení
Ostrovem.

Každý -- i Slávka a pan hajný -- dostali po dvou, a Cyril, který
uzenky nade všechno miloval, dostal i dvě určené pro paní hajnou. Jen
se nad nimi zaprášilo!

»A teď ještě čaj a koláče!« oznamoval Cyril nadšeně.

»Chlapci, chlapci, vždyť to jsou pravé hody!« usmíval se hajný.

»To jsme si nemyslili, tati, že se tu tak najíme, co?« libovala si
Slávka. Také neměla nad uzenky.

»Lojzo, tož to byl jednou nápad!« obletovali svého vůdce a div ho
štěstím neobjímali.

»A hrát už nebudete nic?« zeptala se Slávka.

»Už je to všechno hotovo.«

»To je škoda! Mně se to tak líbilo, že bych tu vydržela i do rána.«

»Nám se taky ještě nechce spát. Že bychom ještě něco zahráli?« obrátil
se Mirek k chlapcům.

»To je těžko tak narychlo. Ale -- pane hajný, vypravujte nám něco,«
zaprosil Lojza a chlapci mu živě přizvukovali.

»Já? Já nic nevím,« odmítal.

»Ale víte! Jen si vzpomeňte! Třeba něco z vašeho života,« žadonili.

»Z mého života? No tak -- třeba vám povím -- jak jsem bojoval s
vlky.«

»S opravdovými vlky? A kde?« vyhrkl úžasem Milan.

»Buď ticho!« okřikovali ho netrpělivě. »Vypravujte, pane hajný!«

»Tak jednou byla krutá zima. Lidé říkali, že takových mrazů a vánic
nebylo pamětníka.«

»Náš tatínek to také jednou vykládal,« potvrzoval jeho slova Lojza.

»Náš také! Náš také!« volali jeden přes druhého.

»Tak aspoň vidíte, že je to pravda. A když už jsme myslili, že zima
povolí, začalo znovu sněžit. Sněžilo den, dva -- sněžilo stále,
závěje rostly, a když jsem se jednoho rána probudil, bylo ve světnici
tma jako v pytli. Byl jsem vyspaný, ale když jsem viděl tu tmu, ani
jsem se nedíval na hodiny a zůstal jsem ležet. Už jsem neusnul.
Převaloval jsem se v posteli a pohlížel jsem k oknu, kdy se trochu
rozsvětlí. Čas letěl, v břiše mi kručelo a stále tma, že by ji mohl
krájet. To je divné -- povídám si a posvítím sirkou na hodiny. Div
jsem leknutím nespadl s postele! Hodiny ukazovaly půl desáté a já šel
spat o deseti! Chvíli to trvalo, než jsem pochopil, že teď je půl
desáté dopoledne. Ale proč je tu taková tma? Přiskočil jsem k oknu --
za oknem tma! Běžel jsem ke dveřím, otvírám, otvírám -- nadarmo!
Vylezl jsem na půdu a chtěl jsem nadzvednout křidlici, abych se
podíval ven. Nešlo to! Po veliké námaze se mi konečně podařilo jednu
tašku nadzvednout. Na půdu se sesypala silná vrstva sněhu a zároveň
tam vnikl slabý paprsek denního světla. Pochopil jsem. Naše chalupa
byla zasypána až po komín sněhem! Co teď? Zima mně bylo, dříví bylo
na dvoře. Žízeň jsem měl, pro vodu jsem jít nemohl. A pomoc odnikud
nepřicházela. Po delším rozmýšlení jsem si řekl, že mi nezbývá nic
jiného, než dostat se ven komínem. Tak jsem lezl, krok za krokem,
pomalu a opatrně, až jsem se dostal k otvoru. Vyhlédnu ven, ale jaká
hrůza! Celým krajem se proháněly smečky vlků!«

»Páni!« vydechli vzrušení Stepní Vlci a Slávka zašeptala vyděšeně:

»A kde jsem byla já? A kde maminka?«

»Ty jsi tenkrát ještě nebyla na světě a maminka byla u tety v Brně.«

»A co dál, pane hajný?«

»Sotva jsem vlky uviděl, hned jsem se schoval zpět do komína. Ale již
bylo pozdě! Jedna smečka mne zahlídla a hnala se za mnou. Spustil
jsem se co nejrychleji dolů, odskočil jsem do světnice pro pušku a
spěchal jsem zase k peci. Sotva jsem přiběhl, ozvalo se temné
bouchnutí a v peci ležel obrovský vlk! Rychle se postavil na nohy a
přímo na mne! Zamířil jsem a bác! Vlk ležel v peci jak široký tak
dlouhý! A za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý -- nestačil jsem ani
nabíjet. Za chvíli byla pec tak nacpána mrtvými vlky, že už nebylo
možno, aby se ke mně některý dostal. Na chvíli jsem si oddychl.

Ale opravdu jen na chvíli! Neboť náhle se ozval u dveří podezřelý
šramot. Ucítili dobré sousto a prohrabali se těmi spoustami sněhu až
ke dveřím našeho domku. Rychle jsem uzavřel dveře těžkou závorou, ale
již se škrabali k oknu! Postavil jsem se proti oknu s puškou v ruce.
Najednou sklo v okně řinklo a vyhublá vlčice skočila do světnice.
Trefil jsem ji dobře. I tu, která šla za ní. Ale potom se tlačili
vlci do světnice tak rychle, že jsem nestačil nabíjet pušku. Uchopil
jsem těžkou dubovou židli a začal jsem je pobíjet přímo pod oknem. Co
rána -- to mrtvý vlk. Zanedlouho jich bylo půl světnice. Pomalu jsem
couval, až jsem se dostal na síň. Tam byly padací dveře, vedoucí do
sklepa. Prudkým trhnutím jsem je otevřel. Postavil jsem se za ně a
očekával jsem další útoky. A jak tak na mne skákali, tak jsem je
srážel do sklepa. Nejprve jsem to bral po jednom, ale jak jich
přibývalo, tak jsem je srážel po dvou i po třech. A stále přibíhali
noví a noví, oči jim svítily, jazyky měli vyplazené a zuby vyceněné
-- nu, bylo mně horko. A ke všemu mně začala umdlévat ruka, v níž
jsem třímal dubovou židli. Náhle se přihnal zvlášť obrovský vlk.
Rozmáchl jsem se po něm vší silou -- ale běda! Rána byla tak prudká,
že židle se mi vysmekla z ruky a spadla do sklepa! Sám jsem se
zapotácel a div jsem nesletěl za ní.«

»A co potom?« vydechl Fanek a jeho oči se leskly rozčilením.

»Potom? Byl jsem bezbranný, a přede mnou tolik vlků! Mám zahynout v
jejich dravých zubech? Ne, nikdy! V poslední chvíli jsem si vzpomněl,
že mám doma dynamit. Rychle jsem skočil do komůrky a přibouchl jsem
za sebou dveře. Zamkl jsem se, vyvrtal jsem do zdi hlubokou díru,
nacpal do ní dynamitu, přichystal jsem doutnák a rozsvítil jsem
svíčku. Její plamen jsem měl v blízkosti doutnáku a čekal jsem, co
bude.

Vlci mě nenechali dlouho v nejistotách. Dveře se začaly otřásat.
Pojednou závěs u dveří povolil! Hned za ním druhý -- a vlci se řítili
dovnitř. Už jsem nečekal. Zapálil jsem doutnák a brzy nato se rozlehl
celým domem strašlivý výbuch. Zahlédl jsem ještě, jak všechno -- dům,
vlci, já, obrovské kupy sněhu -- jak to všechno letí do povětří.
Čekal jsem, že bude po mně, ale nebylo. Letěl jsem povětřím jako
šipka -- lesy, Kozel, Rosava -- to všechno se pode mnou jen mihlo a
nad hradem jsem najednou začal z té obrovské výše padat kolmo dolů!«

»A spadl jste?« zašeptal Jožka.

»Ano. Spadl jsem -- na papírovou zem a propadl jsem se až sem!«

Chvíli to trvalo, než se Stepní Vlci vzpamatovali z ohromení. Ale
potom -- pan hajný měl velké štěstí, že byl panem hajným. Jinak by to
byl od Stepních Vlků pořádně dostal!

»Ty jeden tatine, já jsem div o tebe nebrečela,« durdila se Slávka.

»Mne až hlava rozbolela napětím -- a vy --,« mračil se Karel.

»A vy prachmilioni, snad jste nechtěli, aby mě ti vlci sežrali
doopravdy?« smál se hajný.

»Ale umíte to, pane hajný!« řekl s obdivem Lojza.

»Toto až budeme vykládat ve škole, kluci nebudou ani dýchat,« těšil
se Mirek.

»No, ale teď se už musíme zvednout,« řekl hajný. »Maminka se nás už
stejně nemůže dočkat.«

»To je škoda! Já bych seděl u ohně až do rána!«

»Nedá se nic dělat, chlapci. A hlídejte dobře, ať vás také ti vlci
nepřepadnou,« žertoval.

Chlapci vyprovodili hosty, poděkovali za návštěvu i za koláče a
vrátili se k stanům. Táborák pomalu dohasínal.




XVII


Uplynulo několik dní.

»Kluci, vstávejte!« budil Stepní Vlky jednoho jitra Milan a
vítězoslavně oznamoval: »Bude pršet!«

»Jistě?« vyhrnuli se všichni zvědavě ze stanů a pohlédli k obloze.

Opravdu! Obloha, po prvé za jejich táboření, byla potažena těžkou
clonou šedých mraků. Vítali déšť s obavami -- ale trochu i se
zvědavostí. Aby měli všecky tábornické zkušenosti, scházel jim už
jenom déšť! Všechno už prožili, táborák měli -- ale tím, že jejich
vlastnoručně zhotovené stany nepromoknou, tím se ještě pochlubit
nemohli. Čekali tedy napjatě, co bude.

»Rychle všechno uklidit, aby nic nezmoklo. A kávy navařit plný
kotlík. Bude-li pršet, budeme ji mít i k obědu,« nařizoval vůdce.

Chlapci se rozběhli po Ostrově a za chvíli bylo všechno jako
vymeteno. Potom posnídali a každý vlezl do svého stanu. Milan vytáhl
vestu a vystrčil deštník.

»Ještě jej schovej, nebo se ho mraky leknou a bude po dešti!« křičeli
na něho.

Ale vtom již dopadly první kapky.

»Prší! Prší!« rozjásali se Stepní Vlci a Mirek zanotoval: »Prší,
prší, jen se leje, a my v stanech nezmokneme.«

Všem se nová písnička zalíbila a začali zpívat o sto šest. Déšť se
stával hustším a hustším.

»Karle!« zvolal pojednou Jožka a sáhl si na čelo, po němž mu stékala
dešťová kapka.

»Co je?« lekl se Karel.

»Na mne prší!«

»Není možná,« odmítal Karel, hned nato však vykřikl: »I na mne!«

»Buď ticho!« napomínal ho Jožka. »Nikdo to nemusí vědět. Řekli by, že
jsme udělali špatný stan.«

»Na mne prší čím dál víc,« sděloval Karel za chvíli.

»Vlezme pod přikrývky, ty tak hned nepromoknou.«

Sotva je na sebe vhodili, volal ze sousedního stanu Mirek: »Tož co,
neprší na vás?«

»Kdepak!« Jožka vystrčil hlavu ze stanu. »A na vás?«

»Co tě napadá! S naším stanem vydržíme v suchu, i kdyby pršelo
čtyřicet dní a čtyřicet nocí jako při potopě světa.«

Jožka se zase rychle stáhl pod přikrývku, která už také byla
provlhlá. Z nešťastných stanových dílců to kapalo, jako by jich tam
vůbec nebylo -- A deštík houstl a sílil.

»Člověče, mně už to teče až za krk!« zanaříkal Karel.

»Mně také. Ale uznej, že se nemůžeme přiznat. To by bylo smíchu!«

»Ty myslíš, že ostatním neprší?«

»Milan s Mirkem mají deštník, Fanek s Cyrilem slaměnou boudu a Lojza
má kožich. Všichni jsou na tom lépe než my.«

»Počkej, já zavolám na Lojzu,« řekl Karel a vystrčil hlavu.

Cyril ho však předešel. »Haló, kluci, co jste tam zalezlí jak krtci?
Neprší vám?« volal vesele.

»Kdepak!« vyklonilo se pět hlav ze zbývajících tří stanů. »Ani
nekápne!«

»Já bych chtěl, aby pršelo až do večera. Nám je tu tak dobře,«
rozplýval se Milan.

»To věřím,« bručel Karel. »Že mně také nenapadlo vzít si deštník!«

»Možná, že to nebude dlouho trvat,« utěšoval se Jožka. »Nebo
jinak -- já nevím! Už cítím vlhko až na košili.«

»Kdyby si tu mohl člověk aspoň sednout,« toužil Karel. »Pode mnou je
hotový potok!«

»Pode mnou také. A začínají mi cvakat zuby.«

Ve stanu zavládlo ponuré ticho. I v ostatních stanech zmlkli. Jen
deštík šustěl a měnil Ostrov v malé rybníčky.

»Nic se nedá dělat, Jožko, já to tady nevydržím,« ozval se Karel,
když se změnil v dokonalého vodníka.

»Co chceš dělat?«

»Zalezeme do Lojzova stanu. Nikdo o tom nemusí ani vědět.«

»Pojďme,« přijímal Jožka ochotně návrh.

Karel vystrčil opatrně hlavu, aby se ujistil, že jejich útěk
z promoklého stanu nikdo nezpozoruje. Hned se však vtáhl dovnitř.

»Na Lojzově stanu už není kožich,« sděloval tajemně.

»A kde by byl?«

»Uvidíme!« řekl Karel a mnohem pevnějším krokem se rozběhl k vůdcovu
stanu. Jožka za ním.

Tam je čekalo překvapení. Vůdce seděl na bobku uprostřed stanu, přes
hlavu měl přehozený kožich a se stanových dílců na něho vesele
pršelo.

»Co tu chcete?« lekl se návštěvníků.

»My se jdeme k tobě schovat. U nás prší. Ale u tebe také,« zjišťoval
Jožka s úlevou.

»Prší! A jak!« řekl Lojza sklesle. »A co ostatním?«

»Kdož ví! Ale Mirek už dávno přestal zpívat.«

»A Milan už také nekřičí, že by mohlo pršet až do večera.«

»Víte co, kluci, půjdeme to zjistit,« řekl Lojza a už vylézal ze
stanu.

Nejdříve nakoukli do Mirkova a Milanova stanu a div radostí
nevykřikli. Oba se krčili pod přikrývkami a byli promoklí až běda!

»Ale, ale, snad už nemáte ve stanu kousek potopy světa!« rozesmál se
Karel.

»Ještě se směj! Zuby mi cvakají, div mi brada neulítne,« durdil se
Mirek.

»Co je tam?« zvolal vtom Fanek a vyhlídl ze stanu. Hned se dal do
bujného smíchu. »Jak to vypadáte, kluci? Vždyť jste jako zmoklé
slepice! Snad u vás nepršelo?«

»A u vás?«

»U nás? To je nápad! Náš stan je stoprocentně nepromokavý!« vypínal
se Cyril. -- Všichni se rozběhli k slaměné boudě. A opravdu! V té
bylo úplně sucho.

»Ach, tu je dobře!« skrčil se Jožka do suché slámy.

»A jak tu máte teplo!« chválil Karel a už byl také v boudě.

»Jenom pojďte,« zval Fanek. »Vlezeme sem všichni a víc si nadýcháme.«

Chlapci přijali ochotně pozvání. Posvlékali si promoklý oděv a
zabalili se do Fankovy a Cyrilovy přikrývky.

»Víš Fanku, tys byl přece jen chytrý, že sis tu slámu vzal,« oceňoval
Mirek.

»A vidíte, div jste mne k vůli ní neposlali domů,« připomínal se
zadostiučiněním Fanek.

»Komu by to napadlo, že stany tak rychle promoknou!«

»Tak, tak, drahouškové, neměli jsme sníst tvaroh,« připomínal Cyril.

»Myslím, že těm pytlům by ani tvaroh nepomohl,« pokyvoval hlavou
Lojza.

»Tak deštník se neosvědčil,« dobíral si Karel Milana.

»Prosím tě, copak může takové paraplíčko schovat celý stan?« bránil
se Milan.

Obědvali opravdu jenom kávu a chléb, protože v poledne lilo jako z
konve. Teprve k třetí hodině déšť trochu povolil. Ale jen na chvíli.
K večeru se přihnala bouře. Obloha se zatáhla černými mraky a kdesi v
dálce se začalo hrozivě blýskat.

Stepní Vlci seděli namačkáni ve Fankově stanu a zamlkle pozorovali
oblohu.

»Tak se mi zdá, že se žene nějaká pohroma,« přerušil nevlídné ticho
Mirek.

»Vypadá to, jako by měla přijít průtrž mračen,« rozhlížel se Jožka.

»No, my ji nezadržíme. Mluvte raději o něčem jiném,« řekl zachmuřeně
Lojza.

»Kluci, jestlipak víte, že naše zásoby budou co nevidět u konce?«
navazoval Cyril řeč z jiného konce.

»Nepovídej!« lekal se Mirek.

»Co se divíš?« obrátil se k němu Milan. »Vždyť dnes je tomu čtrnáct
dní, co jsme sem přišli.«

»Tož to by znamenalo, že už se musíme vrátit domů,« poznamenal
Fanek.

»Však už jsme tu něco užili! To bude krása až budeme doma povídat!«
řekl Karel a z jeho hlasu bylo možno vyčíst, jak se už těší na domov.

»Naši se mne už jistě nemohou dočkat. Kdyby věděli, že mne uštkla
zmije,« usmíval se Jožka.

»To víš, že by tu už dávno byli jako na koni. Páni ti budou mrkat,
jak jsme tě tu léčili!«

»Ti budou mrkat na víc věcí. Až jim povykládáme o tom, jak Fanek s
Mirkem dělali Bílou paní -- A jaký jsme měli táborák -- A jak nám šlo
vaření --«

»Zvláště ta první polévka!«

»Vy už všichni mluvíte jako byste se s osadou loučili,« řekl Lojza.
»Tož jak je to vlastně s těmi zásobami, Cyrile?« obrátil se na
správce táborového pokladu.

»Tož jak,« začal ze široka Cyril. »Máme tam trochu brambor, špetku
sádla, sáček mouky, no a takové drobnosti, jako kmín, čaj, sůl a
cikorku. A také je tam ještě trochu jíšky a tak na jeden oběd nudlí.«

»Hm,« zamyslil se Lojza. Také se v něm již mocně ozývala touha po
rodičích. »Tož víte co? Zůstaňme tu ještě přes zítřek. A ve středu
bychom to sbalili a šli domů. Co na to říkáte?«

Rozzářené tváře a výkřiky souhlasu mu prozradily, že promluvil všem
ze srdce. -- Po večeři se šel Fanek podívat k řece. V poledne tam
zarazil kolík aby viděl, jak přibývá po dešti vody. Sotva k němu
doběhl polekaně vykřikl:

»Kluci, voda stoupla! A moc!«

Chlapci se rozběhli za ním. »Opravdu,« hleděli na znaménko, které již
bylo skoro celé pod vodou.

»Vytáhněme kolík a zarazme jej znovu,« navrhl Karel.

Hned to také udělal. Chvíli kolík pozorovali.

»Stoupá. A jak rychle!« vzrušovali se.

»To asi po té bouři,« soudil Lojza.

»Kdyby tak zaplavila celý Ostrov!« děsil se Milan.

»Prosím tě!« dal se do smíchu Mirek. »To by musela Rosava stoupnout
alespoň o půl druhého metru.«

»A copak se to ještě nestalo?« durdil se Milan. »Na horách mohla být
třeba veliká bouře. A podívej se!« vybuchl náhle. »Už je kolík zase
pod vodou!«

»Milane, pozoruj vodu!« přerušil je rázně Lojza. »My se zatím
přichystáme k odchodu.«

»Teď? Vždyť už je skoro úplná tma!«

»Ty myslíš, že je to tak vážné?«

»A kam půjdeme?« doléhali na svého vůdce jeden přes druhého.

»Možná, že nepůjdeme nikam,« uklidňoval je. »Ale přichystáme se na
všechno. Nepřestane-li voda stoupat, přepravíme se zavčas na druhý
břeh. A přestane-li, nic neztratíme.«

Beze slova odběhli zpět ke stanům. Rychle cpali své věci do batohu.
Lojza dával do pořádku majetek Milanův.

»Co dělá voda?« zavolali občas na Milana.

»Stoupá,« odpověděl po každé vytrvalý hlídač. Pojednou k nim přiběhl
a ulekaně volal: »Kluci, pospěšte si, voda stoupá strašně rychle!«

»Co naše stany?« zanaříkal Fanek.

»To nic! Stejně to byly jen hadry!«

»Ale co můj kožich? Toho by bylo přece jen škoda!«

»To ano. Půjdeme-li narok zase tábořit, může nám být dobrý. Ten
vezmeme s sebou,« rozhodoval Lojza.

Ve chvíli bylo všechno sbaleno. A již tu byl zase Milan, všecek
pobledlý.

»Už vystupuje z břehů! Už je na Ostrově!« volal zděšeně.

»Vždyť už je až u nás!«

»Já už stojím ve vodě,« vypískl Fanek.

»Rychle na loď!« zněl další povel Lojzův. »Nejprve převezu Cyrila a
Jožku, potom ostatní!« volal cestou.

Vtom k nim dolehl temný hukot. Jako by se octli v tunelu, v němž pádí
vlak šílenou rychlostí. To se hnal shora obrovský příval vody.

Cyril byl u zátoky první. Zmateně se rozhlédl. Náhle se ozvalo jeho
plačtivé volání: »Lojzo, loď tu není!«

»A kde by byla?« lekl se vůdce.

»Že ji odnesla voda!« přiběhl k nim Mirek a celý se roztřásl
rozčilením. »Voda ji asi zvedla a provázek se přetrhl.«

Zůstali bezradně stát nad neočekávanou pohromou.

»Co teď? A co pantáta Hájek?« zanaříkal Milan.

»Ten nás pěkně pochválí, až přijdeme bez lodi,« řekl sklesle Karel.

»Copak loď! Ale co s námi?« zahořekoval Jožka.

»Přeplavme, dokud je čas!« vyzýval všechny Mirek.

»A co s těmi batohy?« Fanek si vzpomněl, co mu to dalo přemlouvání,
než tatínek dovolil, aby si mohl vzíti na táboření jeho nový batoh.

»A co s těmi hrnci? A co se vším nářadím?«

»A co se mnou?« nabíral Cyril.

Voda stoupala závratnou rychlostí. Již jim sahala až po kolena. Bylo
nutno jednat rychle. Lojzova hlava hrozila prasknutím. Bleskem uvážil
všechny možnosti. Opravdu, zbývalo už jenom jediné ...

»Na stromy!« zavelel. »Ale rychle!«

Nemusel je dvakrát pobízet. Nejprve pomohl Cyrilovi, pak ostatním.
Sám začal šplhat poslední. To mu již voda sahala skoro po pás.

Na stromech se usadili blízko kmenů mezi nejsilnějšími větvemi a
batohy pověsili vedle sebe. Byli promáčeni, chvěli se zimou i
strachem a vyděšenýma očima pozorovali Rosavu, která burácela a s
divým hukotem valila dále běsnící spousty špinavých vod.

»A to tu budeme až do rána?« chvěl se Milan.

»Uvidíme, až jak -- -- --« Lojza nedomluvil. Ozvalo se šplouchnutí
vody a do sluchu Stepních Vlků se zařezal zoufalý výkřik Cyrilův:

»Pomóóc!«

Nešťastný kuchtík se chtěl usadit na stromě co nejpohodlněji. Při tom
shodil s větve batoh. Hmátl po něm oběma rukama -- a už padal.

Cyril! Jediný z celé osady, který neuměl plovat!

Když dopadl na dno, chtěl se postavit na nohy. Šlo to těžko, neboť
voda mu sahala téměř po krk. Náhle ho dravý proud strhl, převalil a
odnášel.

Vůdce se nerozmýšlel ani vteřinu. Tak jak byl, vrhl se do rozvodněné
řeky. Stepní Vlci zděšeně vykřikli.

Lojza se prudce rozmáchl směrem po proudu. Rozhlédl se po Cyrilovi.
Nechytne-li ho na Ostrově, bude Cyril ztracen.

Měsíc osvítil zpěněnou hladinu. Na ní se objevil Cyril, zoufale
bojující s vlnami. A již ho držel Lojza za ruku! Ale co teď? Aby s
ním přeploval Rosavu, na to nebylo ani pomyšlení. Kdyby byl jen v
plavkách, snad by to šlo. Ale takhle? Cítil, jak těžko se udržuje nad
vodou v mokrých šatech, jak ho to táhne dolů ...

Pokusil se plovat proti proudu, aby se dostal k některému stromu, ale
dravý proud byl silnější než jeho snaha.

V okamžiku, kdy se již octli na samém konci Ostrova, zachytil se
volnou rukou keře, jenž vyčníval z vody. Chopil se ho křečovitě a
napnul všechny síly, aby ho proud neodnesl. Pokusil se stoupnout na
dno. Nadarmo! V těchto místech se půda Ostrova již svažovala, takže
mu voda sahala nad hlavu. Jednou rukou se držel křoví, druhou svíral
Cyrila. Ten se již nehýbal. Asi se napil tolik vody, že pozbyl
vědomí.

Lojza si začal uvědomovat beznadějnost svého postavení. Kdyby pustil
Cyrila, sám by se jistě zachránil. Ale na to ani nepomyslil.

Pojednou zesinal. Keř, jehož se tak křečovité držel, se začal
uvolňovat!

Za chvíli, snad za několik vteřin, zmizí oba ve vlnách.

Z Lojzova hrdla se vydralo zoufalé zvolání: »Pomóóc!«




XVIII


Vůdce Černých Mustangů po svém vítězství nad Lojzou chodil jako
stín. Chlapci ho nepoznávali. Všechna jeho živost, mnohomluvnost a
panovačnost byla ta tam. Celé hodiny dovedl zamlkle sedět někde za
stanem a o život v táboře jako by neměl nejmenšího zájmu.

Chlapci mnoho přemýšleli o změně, která se s Vaškem stala. Jedni
hledali příčinu v záhadném závodu s vůdcem Stepních Vlků. Druzí to
popírali. Jednou se ho na to zeptali přímo. Ale se zlou se potázali.
Vašek se rozhněval, začal hubovat a měli pokažený celý den. Potom si
už dali pozor. A pomalu si na podivné Vaškovo chování zvykli a skoro
zapomněli, že kdysi bylo jinak.

Kdo však nezapomínal, byl Vašek.

Jeho myšlenky se vracely stále a stále k nešťastnému závodu. Styděl
se za svou ničemnost a pohrdal sám sebou. Oč lepší byl jeho sok! A
jak byl velkomyslný! Kdyby se to tak přihodilo jemu! Ani by nečekal,
až sleze s Kozla! Sotva by vylezl z otvoru ve skále, už by se
naklonil dolů a zlostně by volal: »Kluci, byl jsem podveden! Sami
jste viděli, že jsem stále vedl! Ve skále je propast a Lojza měl do
ní spadnout. Vytáhl jsem ho. Nasadil jsem pro něho svůj vlastní
život. A když jsem ho zachránil, stalo se mi totéž, co jemu. Zavolal
jsem o pomoc. Jenom se na mne škaredě podíval, a už lezl dále. Tož
takového vůdce mají Stepní Vlci! Řekněte sami, není to podvod?«

Ano, tak nějak by to řekl. A jakou by měl radost, že se mu podařilo
podrýt Lojzovu vážnost!

A Lojza? Jaký to rozdíl!

Vašek se styděl za svou podlost. Ztratil klid duše a čistou radost ze
života. Myslil na svůj nečestný čin ve dne i v noci. A pomalu
dospíval k rozhodnutí, že je jen jedna cesta, jak napravit škaredý
hřích.

Ale než provedl svůj plán, zběhly se neočekávané události.

Za deštivého dne přišel k večeru do tábora hajný.

»Chlapci, přestěhujte si tábor trochu výše,« radil jim ve spěchu a v
jeho tváři ležel starostlivý výraz. »Žene se velká voda.«

»A odkud?« divil se Emil. »Vždyť tolik nepršelo.«

»Teď to hlásilo radio,« řekl hajný trochu netrpělivě. »Ale udělejte
to rychle, ať vás voda nezatopí. A zaskočte k Stepním Vlkům, ať se
přestěhují s Ostrova do lesa.«

Po jeho odchodu se dali Černí Mustangové do stěhování tábora. Našli
si krásné suché místo v polozbořeném sklepení starého hradu.

»Kluci, to bude švanda, až Stepním Vlkům poteče do stanů!« těšil se
Emil.

»Můžeme se jít na ně podívat,« navrhoval Tonda Ratajský.

»Ale máme je jít varovat,« připomínal Vašek.

»Ty máš najednou o ně starost! Jen ať se vykoupou! Trochu vody jim
neuškodí.«

»To bude pomsta za Bílou paní. Stejně mne mrzí, že jsme to nechali
jen tak.«

»Kdyby ne Vaška, dávno jsme jejich tábor srovnali se zemí. Ale on
stále: Nechme to plavat, kluci, co máte z toho? -- Já se ti divím,
Vašku!«

»A teď -- div by nad Stepními Vlky nebrečel. Ani nápad s varováním!
Jen ať se vykoupou!«

»A pojďme hned! Vašek může zůstat hlídat tábor,« řekl bojovně Tonda.

»A tož to zase ne!« vybuchl Vašek. Náhle se v něm zase ozvala touha
po vůdcovské slávě. »Půjdeme se podívat na Vlky všichni a já vás
povedu. A abyste věděli, pokusím se odvázat jejich loďku, aby se
nemohli převézt!«

»Tož to bude něco jiného než Bílá paní!« zaradovali se a jejich odboj
proti Vaškovi hned pohasl. »Ti budou koukat, až se budou chtít
převážet, a loďky nikde!«

»Já se už nemohu té podívané ani dočkat. Pojďme, kluci!«

Plni zvědavosti a očekávání vyrazili z osady. Začínalo se šeřit.
Temné mraky se táhly při zemi. Ale pršelo jen drobně.

»Voda stoupá. Jen ať tam doběhneme dřív, než to zpozorují!«

Přidali do kroku. Již minuli chodník vedoucí k hájovně, již se
blížili k Ostrovu. A vtom celé údolí zadunělo temným hukotem Rosavy.

»Co je to?« lekl se Vašek.

»To se tak valí voda!« zbledl Emil.

»Tož to je s Vlky zle!« vyrazil zděšeně kterýsi Mustang a v jeho
hlase nebylo ani stopy po nepřátelství.

Minuli poslední skálu, která jim zakrývala pohled k Ostrovu, a
zůstali stát, jako by je přimrazil. Po Ostrově nebylo ani památky!
Celé údolí bylo jediným jezerem. Jen vyčnívající skupiny stromů jim
dosvědčovaly, že jsou opravdu u sídla Stepních Vlků.

»Co se s nimi stalo?« zbledl Vašek, když uviděl tu hrůzu. »Lojzo!
Mirku! Milane! Kde jste?« zavolal vyděšeně. Nikdo se však neozval.

»Možná, že se už přestěhovali -- nebo --« Celé moře úzkosti leželo v
tom krátkém slově.

»Kluci, podívejte se, někdo na těch stromech sedí!« vykřikl Tonda.

Napjali zrak v houstnoucím šeru. Tonda se nemýlil. Všichni
zpozorovali skrčené chlapecké postavy, přitisknuté k mohutným kmenům.

»Musíme je zachránit!« rozhodl Vašek.

»Ale jak?« třásli se rozčilením.

»Emile, ty utíkej k hajným a oznam tam, co se stalo!«

Emil se rozběl, jak dovedl nejrychleji.

»A co my?« zeptali se ostatní Mustangové a upřeli tázavé pohledy na
svého vůdce.

»My se pokusíme dostat se k nim.«

»Jak? Plovat nemůžeme!«

»Kousek nad naším táborem vybírali před několika dny písek. Měli tam
dvě lodi. Nevšimli jste si některý, jsou-li tam ještě?«

»Jsou. Vím to určitě,« hlásil Tonda.

»Dobrá! Jednu z nich odvážeme a půjdeme Vlkům na pomoc.«

Černi Mustangové se beze slova rozběhli za Vaškem. Za několik minut
byli v zátoce, v níž byly uvázány dva veliké čluny, jichž používali
pískaři k převážení písku. Vašek skočil do jednoho z nich a ostatní
ho následovali.

»Každé bidlo uchopte dva!« velel Vašek. »Já budu kormidlovat.«

Postrkovali člun, až se dostal do proudu. Za okamžik letěl jako
šipka.

»Kluci, zdržujte loď trochu bidly! Vždyť letíme jako závodní motorka.
Narazíme-li někde na skálu nebo na Ostrově na stromy, je s námi
amen,« supěl Tonda.

»Neboj se, to už je má starost,« uklidňoval ho Vašek. »Jen až vám dám
povel, musíte zabírat vší silou proti.«

Přes to, že hoši bránili, letěla loď nebezpečnou rychlostí. Voda
hučela, pěnila se a brala s sebou vše, co jí přicházelo do cesty.
Černí Mustangové hluboce oddychovali námahou a vzrušením.

Konečně se objevil Ostrov. Poznali jej jen podle vyčnívajících
stromů.

»Vší silou proti!« ozval se rázný povel Vaškův.

Chlapci zabrali. Divoký let člunu se přece poněkud zmírnil.

»Haló, kluci -- Stepní Vlci! Kde jste?« zavolal Vašek a snažil se
proniknouti tmu.

»Zde! Na stromech!« ozvaly se výkřiky radostného úžasu.

Vašek řídil pramici tak, aby přirazila k silnému stromu. V tom
okamžiku zahákoval provaz o silnou větev. Provaz se napjal až k
prasknutí, člun se však zapřel o jiný strom a zastavil se.

»Jste všichni?« zeptali se Černí Mustangové a rychle počítali skrčené
postavy na stromech.

»Ne, Lojza s Cyrilem jsou tamhle v Rosavě! Lojza se drží keře. Vidíte
ho? Zachraňte je!« křičel Mirek.

»Zachráníme! Hned to bude!« řekl Vašek a přiskočil ke kotvě. Zatáhl
-- marně. Chlapci přiskočili na pomoc. Táhli -- a zase nadarmo!

A vtom se ozvalo Lojzovo zoufalé zvolání: »Pomóóc!«

Do Vaška jako by bodl. Odvrátil se, aby neviděl smrtelný zápas
kamaráda, kterému tolik ublížil. A vtom padl jeho zrak na provaz,
který ležel na dně člunu. Bleskem si jej ovázal okolo pasu, konec
podal chlapcům.

»Až zavolám, táhněte,« řekl a vrhl se do řeky.

Dravý proud ho donesl v několika vteřinách k tonoucím chlapcům.
Lojza se chytil jednou rukou provazu, druhou vlekl Cyrila.

»Táhněte!« zavolal promočený vůdce Mustangů.

Chlapci napjali všechny síly a táhli promáčenou trojici k sobě.
S námahou je dostali do člunu.

»Vzkřiste Cyrila!« vyzval je mdlým hlasem Lojza.

»A co je s tebou?« zeptal se účastně Vašek.

»Nic. Jsem jen tak unaven. To brzy přejde. Ale co Cyril? Dýchá?«

»Ano,« odpovídali Černí Mustangové, kteří vytřepávali z Cyrila vodu.
»Brzy mu bude dobře.«

Zatím Stepní Vlci slézali se stromů. Za chvíli byli všichni v
bezpečí. Konečně i Cyril otevřel oči.

»Kde to jsem?« lekl se, když ve svitu měsíce, který na okamžik
protrhl mraky, spatřil samé cizí tváře.

»Na lodi,« usmál se Vašek.

»Vašek?« divil se Cyril. »Kde jste se tu vzali, Černí Mustangové?«

»Přišli jsme vám na pomoc.«

»Však už byl nejvyšší čas. Děkuji ti, Vašku,« řekl Lojza a celý se
roztřásl zimou.

»Je ti zima, že? Hned zahneme ku břehu,« řekl zardělý Vašek a s
ostatními chlapci chtěl odvinout provaz a odstrčit člun od stromů.

»Nedělej to!« zakřikl ho Lojza. »Je nás moc, člun je přetížen. Jak
nás chytne proud, ponese nás dál, až se roztřískáme o skálu.«

Všichni uznali, že je to pravda.

»Máme to pěkné nadělení!« povzdychl si Jožka.

»Je to přece jen lepší než na stromech,« liboval si Mirek.

»Nebo na dně Rosavy,« řekl zadumaně Cyril, který se zatím
vzpamatoval. »Kdyby ne tebe, Lojzo --«

»Kdyby ne Vaška, Cyro,« opravil ho Lojza.

»Přišel jsem ti splatit svůj dluh, Lojzo,« řekl vážně Vašek. »Také
jsi mi zachránil na Kozlu život. A já -- stydím se za to. Tys to nikomu
neřekl. Ale já to tak nemohu nechat.«

A užaslým Vlkům a Mustangům zrychla líčil, co se odehrálo při výstupu
na Kozla.

»Bylo to ode mne škaredé,« končil Vašek chvějícím se hlasem. »Lojzo,
odpusť mi!«

»To je už dávno zapomenuto. Neměl jsi o tom ani začínat,« řekl Lojza
a mávl rukou.

Černí Mustangové i promočení Stepní Vlci byli dojati.

»Prachmilionští kluci, kde jste? Člověk aby vás ještě vytahoval v
noci z vody jako raky,« ozval se ze tmy hromový hlas.

Chlapci nemohli leknutím ani promluvit. S úžasem pozorovali lodičku,
která s velikou námahou plula k jejich člunu. Vyskočili z ní -- hajný
s Emilem!

»Tak co, hoši, jste všichni?« tázal se hajný a svítil si baterkou.

»Ano!« volali radostně.

»Chválabohu!« oddychl si. »Vy jste mne ale polekali!«

»Však my jsme tu zažili strachu, pane hajný! Cyril se měl utopit! A
Lojza ho zachránil! A Lojzu zase Vašek!« vykládali jeden přes
druhého.

»A vy prachmilioni! To jste mi tu pěkně vyváděli! A už je dobře?«
podíval se na Cyrila.

»Je,« usmíval se Cyril.

»Potřebuješ trochu čaje a teplou postel. Tak rychle, skauti,
nasedat!«

»A co s člunem?« zeptal se Lojza, když přelézal do druhé lodi.

»Necháme jej zde do rána. Když jste jej tak důkladně zakotvili,
nemusíme mít obavy, že ujede. A kde je vaše loď?« vzpomněl si.

»Ta ujela. Co ale pantáta Hájek!« řekl Lojza sklesle.

»Tož to je smůla,« poškrabal se hajný za uchem. »Nu, zítra se po
ní podíváme.«

»Brrr, to je zima!« otřásl se Lojza, když vystoupili na břeh.

»Nic to, šerife, u nás se ohřeješ,« chlácholil ho hajný.

»Však mohli jít spat i k nám. Naše stany jsou suché,« nabízel
pohostinství Vašek.

»Tak se mi zdá, že vy dva, prachmilioni, se najednou nemůžete od sebe
odloučit? Tak víte co? Budete spát na naší půdě všichni. Ať to
usmíření oslavíte.«

»A zítra půjdeme domů,« řekl Lojza a jeho hlas prozradil jak se už
těší.

»A my se k vám přidáme,« oznámil slavnostně Vašek.

»Vašku, ale co s našimi stany?« připomněl Emil. »Co, kdyby nám je
někdo do rána odnesl?«

»Víš co? Přeneseme je ještě teď večer do hájovny,« rozhodl vůdce
Černých Mustangů.

Zatím přišli k hájovně.

»To jsou k nám hosté!« vítala je paní hajná. »Jen pojďte, pojďte, čaj
je již na stole.«

Vešli do světnice.

»Ach, tu je dobře!« přiskočil Fanek ke kamnům. »A ty, Slávko, ještě
nespíš?« pohlédl na děvče, které právě přinášelo mísu tvarohových
koláčů.

»Jak bych mohla spát, když máme tak vzácnou návštěvu! Musím vám přece
oplatit vaši hostinu u táboráku. Ale uzenky nemáme,« smála se.

»Koláče jsou také dobré,« chválil Karel a hned po jednom sahal. »Berte
si, kluci!« pobízel.

Chlapci se nedali dvakrát nutit a jedli jako doma. Mísa se vůčihledě
prázdnila.

»Tož to je bašta!« funěl Cyril a nakusoval už kolikátý koláč. »To je
skoro lepší, než co já uvařím.«

»Tobě v té vodě nějak vytrávilo,« škádlil ho Jožka.

»Víš, to já jím z radosti, že ještě mohu jíst,« sděloval Cyril vážně.

Když se najedli a ohřáli, vydalo se několik chlapců s hajným do
tábora Černých Mustangů pro stany. Zanedlouho bylo všechno v bezpečí.
Ale to se už všem klížila víčka.

»Půjdeme spat, chlapci,« rozhodl hajný. »Ti utopenci si lehnou ve
světnici a ostatní půjdou na půdu. Je tam čerstvé seno, bude se vám
na něm spát jako v peřinách. Ale ať mi tam neděláte Bílou paní!«
zahrozil na Fanka a Mirka.

»Kdepak! To už je všechno v pořádku!« usmívali se.

Ještě nebyla ani půlnoc, když v hájovně zavládlo hluboké ticho. Na
půdě v seně odpočívali Stepní Vlci svorně vedle Černých Mustangů a na
jejich tvářích ležely blažené úsměvy.

Nepřátelství mezi Vlky a Mustangy bylo pohřbeno.




XIX


Slunce již stálo hezky vysoko, a chlapci ještě spali.

První se probudil Mirek. Posadil se v seně, protřel si oči a
nechápavě se rozhlédl. Kde to je? Tam leží Fanek, tam Milan
a vedle něho Emil -- a tamhle Karel svorně vedle Tondy!

»Kluci, vstávejte!« vykřikl a v bujné radosti udělal v seně
kotrmelec.

»Co je? Co bouříš?« budili se jeden po druhém.

»Já mám takovou radost, že to tak všechno dopadlo!« a udělal tři
kotrmelce za sebou.

»A jdeme domů!« zvolal Fanek a začal skákat, jako by byl z gumy.

»A vy prachmilioni! Vždyť nám padají obrázky se stěn!« nakoukl hajný
na půdu.

»Pane hajný, my jdeme domů!« oznamovali radostně.

»Já vím, vy čeládko jedna nevděčná! Nejdříve div radostí Ostrov na
patách neroznesli, a teď zas jen domů a domů. Kdo by se ve vás
vyznal, vy prachmilioni!«

»A co Lojza? A Vašek? A Cyril? Jsou už vzhůru?«

»Už snídají. Cyrila probudil hlad.«

»Tož to si pospěšme, nebo nám nic nezbude,« řekl Karel a už slézal s
půdy.

Hned bylo ve světnici jako v úle. Stepní Vlci rozmlouvali s Mustangy
a svému nepřátelství se jen vesele smáli.

»Jenom ta loď pantáty Hájka mne mrzí,« připomněl Lojza.

»A co bys tak řekl, šerife, kdybys ji uviděl v Rosavě pod hájovnou?«
pousmál se hajný.

»Pane hajný, nežertujete?« zaradovali se Stepní Vlci. »A kde jste
ji objevil?«

»Byla zachycena v křoví nedaleko Ostrova. A na Ostrově jsem našel na
stromě kožich a v táboře Mustangů čepici.«

»Vy jste hodný, pane hajný. Jak se vám odměníme?«

»Až půjdete narok tábořit, uděláte ze mne šerifa,« zamrkal šibalsky.

»Ať žije náš nový šerif!« rozhlaholili se Vlci i Mustangové a smích
nebral konce.

Bavili se tak hlučně, že přeslechli zahrčení povozu před hájovnou a
neslyšeli ani, že někdo zaklepal na dveře světnice. Zmlkli teprve,
když se dveře otevřely a na prahu stanulo několik mužů.

Stepní Vlci i Černí Mustangové na několik vteřin oněměli. Ale pak se
z jejich hrdel vydraly jásavé výkřiky: »Tati! Tati! Kde ses tu vzal,
tati?« a stateční zálesáci div se nerozbrečeli v náručí svých
tatínků, kteří si pro ně přijeli s velikým žebřiňákem.

I otcům se jaksi zadrhla řeč. Chvíli to trvalo, než se radost mohla
projeviti slovy. Ale pak to u hajných vypadalo! Jeden štěbetal přes
druhého, hned vypravoval jen jeden, hned se rozvykládali všichni,
chvilkami nebylo rozumět ani slovu. Chlapci toho měli tolik na srdci,
a nejraději by všechno vypověděli jedním dechem.

»Tati, mne uštkla zmije!« ukazoval Jožka vítězoslavně zápěstí.

Rázem byl středem pozornosti. Všichni chtěli ránu vidět. Cyril musil
podrobně vylíčit, jak ji ošetřil, Slávka sdělila, jakým tempem jela
pro lékaře, a Jožkův tatínek jen pokyvoval hlavou a tiše říkal:
»Chlapče, chlapče, to kdyby byla věděla maminka!«

»A jak to, že jste pro nás přijeli?« zeptal se Milan.

»Přiběhli jsme sem hned včera před půlnocí. Právě jste usnuli, tak
jsme vás nechtěli budit.«

»Ten pan hajný, to je čtverák! Ani slova nám neřekl!«

»Vy jste mne překvapovali čtrnáct dní, prachmilioni! A já jsem se měl
připravit o jediné překvapení?« usmíval se hajný.

»Ale povedlo se vám to! To nám nikdy ani ve snu nenapadlo, že se domů
povezeme v žebřiňáku,« radovali se.

»Já se nepovezu,« řekl jaksi zadrhlým hlasem Lojza.

»Jak to?« pohlédli na něho překvapeně.

»Musím jet s Hájkovou lodí.«

Ve světnici zavládlo ticho. Všechna radost pohasla.

»A tož to zase ne, ty prachmilione,« ozval se hajný. »Myslíš, že jsem
ji šel hledat pro tebe? Dnes mám jít do Košíkova, tak jsem si řekl --
co kdyby ta loď někde byla? Nemusil bych v tom horku šlapat. A když
jsem ji našel, tak se na ní hezky svezu!«

»Vy jste anděl, pane hajný!« vykřikl Mirek.

»Tak, chlapci, a teď nasedat!« vyzývali otcové.

Hoši se vyhrnuli před dům. Rychle naházeli svá zavazadla na vůz a
sami tam vyskočili také.

»Počkat, musíme si to trochu ozdobit,« navrhl Lojza a již byl na
louce. Stepní Vlci i Černí Mustangové ho hned následovali. Za chvíli
byl žebřiňák samá květina a zelená větvička. Když bylo všechno
připraveno k odjezdu, shlukli se chlapci k hajnému a Lojza se za
všechny rozloučil.

»Děkujeme vám, pane hajný, za všechno. Byl jste na nás moc hodný a
budeme na vás vzpomínat. I vám, paní hajná, děkujeme, a ty, Slávko,
přijď někdy do Košíkova.«

»Prachmilion!« hromoval hajný. »Tož teď mi utečete a koho budu
hlídat? Přijdu k Ostrovu -- Vlci nikde. Zabloudím pod hrad --
Mustangové pryč. Prachmilionská čeládko, vždyť mně tu bude po vás
smutno!«

A podezřelé zamžikání jeho očí bylo důkazem, že to myslí doopravdy.

»Však my přijdeme narok zase,« sliboval Lojza.

»Ale to už budeme tábořit spolu,« oznamoval hrdě Vašek.

»Však přijďte!« zvala je Slávka. »Aspoň tu bude zase veselo.«

Cyrilův tatínek práskl bičem. Poslední stisk rukou, poslední na
shledanou. Vůz vyjel.

»Kluci, měli bychom vytáhnout vlajky!« navrhl Lojza, když jim hájovna
zmizela s očí a stesk z loučení pominul.

Návrh byl přijat s jásotem. Připevnili vlajky na dlouhé tyče a
praporečníci si sedli vedle Cyrilova tatínka.

»A zazpívejme si!« vykřikl Vašek.

Když přijeli za zpěvu do Košíkova, byla na návsi shromážděna skoro
celá vesnice. Maminky čekaly syny, sourozenci bratry, babičky a
dědečkové vnuky, strýci a tetičky synovce -- a ti ostatní přišli ze
zvědavosti, neboť včerejší povodeň nahnala všem hodně strachu.
Tábořící chlapci byli od včerejška středem zájmu celé vesnice.
Ověnčený žebřiňák zastavil pod košatou lipou.

Chlapci seskočili s vozu a seřadili se do dvou družstev, obrácených
čely k sobě. Hned byli obstoupeni houfem zvědavců.

»Teď!« zašeptal Lojza. A jeho družstvo rázem spustilo:

»Ať -- žijí -- Černí -- Mustangové!«

A Vaškovi hoši odpovídali jako ozvěna:

»Ať -- žijí -- Stepní -- Vlci!«

Nakonec zvolali společné: »Táboření -- zdar! Zdar! Zdar!«

Ale to se už mezi ně tlačily rozradostněné maminky. Každá si se
slzami v očích odváděla svého Černého Mustanga nebo Stepního
Vlka.




VLCI PROTI MUSTANGŮM

Napsal František Omelka. Ilustroval akad. malíř K. T. Neumann. Vyšlo
jako 43. svazek knihovny Jitro, kterou za redakce Antonína Zhoře
vydává Vydavatelský odbor Ústředního spolku jednot učitelských v
Brně, Dvořákova ul. 1. Vytiskla Novina v Brně.


PSANÍČKO ČTENÁŘŮM -- ZVLÁŠTĚ TĚM MALÝM.


Milý kamaráde!

Zrovna jsi se dostal na konec této knihy. Jakpak se Ti líbila?
Myslím, že dobře -- ale přece bych to rád slyšel rovnou od Tebe.

Povím Ti proč! Tato kniha vyšla v knihovně Jitro. Tam už vyšlo mnoho
zajímavých knih. Však jistě znáš třeba »Gabru a Málinku«, »Tygříka
Vasku« nebo »Poctivého Abe«. Jsem redaktorem této knihovny -- to jest
člověkem, který musí do roka přečíst hromadu rukopisů, které mu
posílají spisovatelé, musí z té hromady vybrat ty nejkrásnější, potom
dát namalovat obrázky a bůhvíco ještě. Zkrátka mám s knihami
starosti, že bys ani nevěřil.

Ale musím se přiznat, že to dělám rád! Říkám si, že je to přece jen
hezké, připravovat krásné knihy pro české hochy a děvčata. Jen bych
si rád s malými čtenáři někdy povykládal, abych poznal, zdali se jim
knihy opravdu líbí, co se jim líbí nejvíc, co říkají obrázkům, jaké
knihy by ještě chtěli číst, a tak dále.

Co kdybys mi o tom napsal! Buď sám, nebo všichni dohromady ve škole.
To bych měl radost! Udělej to, ano? Adresa se musí napsat tak:
Vydavatelskému odboru ÚSJU v Brně, Dvořákova 1. Pro redaktora Jitra.

Těším se na Tvůj dopis a srdečně Tě pozdravuji.

  REDAKTOR JITRA.

Děvčata prosím, aby se na mne nehněvala, že jsem napsal svůj dopis
jen v mužském rodě. Platí také pro ně, toť se ví! Já za to nemohu, že
není žádný rod obojetný!









*** END OF THE PROJECT GUTENBERG EBOOK VLCI PROTI MUSTANGŮM ***


    

Updated editions will replace the previous one—the old editions will
be renamed.

Creating the works from print editions not protected by U.S. copyright
law means that no one owns a United States copyright in these works,
so the Foundation (and you!) can copy and distribute it in the United
States without permission and without paying copyright
royalties. Special rules, set forth in the General Terms of Use part
of this license, apply to copying and distributing Project
Gutenberg™ electronic works to protect the PROJECT GUTENBERG™
concept and trademark. Project Gutenberg is a registered trademark,
and may not be used if you charge for an eBook, except by following
the terms of the trademark license, including paying royalties for use
of the Project Gutenberg trademark. If you do not charge anything for
copies of this eBook, complying with the trademark license is very
easy. You may use this eBook for nearly any purpose such as creation
of derivative works, reports, performances and research. Project
Gutenberg eBooks may be modified and printed and given away—you may
do practically ANYTHING in the United States with eBooks not protected
by U.S. copyright law. Redistribution is subject to the trademark
license, especially commercial redistribution.


START: FULL LICENSE

THE FULL PROJECT GUTENBERG LICENSE

PLEASE READ THIS BEFORE YOU DISTRIBUTE OR USE THIS WORK

To protect the Project Gutenberg™ mission of promoting the free
distribution of electronic works, by using or distributing this work
(or any other work associated in any way with the phrase “Project
Gutenberg”), you agree to comply with all the terms of the Full
Project Gutenberg™ License available with this file or online at
www.gutenberg.org/license.

Section 1. General Terms of Use and Redistributing Project Gutenberg™
electronic works

1.A. By reading or using any part of this Project Gutenberg™
electronic work, you indicate that you have read, understand, agree to
and accept all the terms of this license and intellectual property
(trademark/copyright) agreement. If you do not agree to abide by all
the terms of this agreement, you must cease using and return or
destroy all copies of Project Gutenberg™ electronic works in your
possession. If you paid a fee for obtaining a copy of or access to a
Project Gutenberg™ electronic work and you do not agree to be bound
by the terms of this agreement, you may obtain a refund from the person
or entity to whom you paid the fee as set forth in paragraph 1.E.8.

1.B. “Project Gutenberg” is a registered trademark. It may only be
used on or associated in any way with an electronic work by people who
agree to be bound by the terms of this agreement. There are a few
things that you can do with most Project Gutenberg™ electronic works
even without complying with the full terms of this agreement. See
paragraph 1.C below. There are a lot of things you can do with Project
Gutenberg™ electronic works if you follow the terms of this
agreement and help preserve free future access to Project Gutenberg™
electronic works. See paragraph 1.E below.

1.C. The Project Gutenberg Literary Archive Foundation (“the
Foundation” or PGLAF), owns a compilation copyright in the collection
of Project Gutenberg™ electronic works. Nearly all the individual
works in the collection are in the public domain in the United
States. If an individual work is unprotected by copyright law in the
United States and you are located in the United States, we do not
claim a right to prevent you from copying, distributing, performing,
displaying or creating derivative works based on the work as long as
all references to Project Gutenberg are removed. Of course, we hope
that you will support the Project Gutenberg™ mission of promoting
free access to electronic works by freely sharing Project Gutenberg™
works in compliance with the terms of this agreement for keeping the
Project Gutenberg™ name associated with the work. You can easily
comply with the terms of this agreement by keeping this work in the
same format with its attached full Project Gutenberg™ License when
you share it without charge with others.

This particular work is one of the few individual works protected
by copyright law in the United States and most of the remainder of the
world, included in the Project Gutenberg collection with the
permission of the copyright holder. Information on the copyright owner
for this particular work and the terms of use imposed by the copyright
holder on this work are set forth at the beginning of this work.

1.D. The copyright laws of the place where you are located also govern
what you can do with this work. Copyright laws in most countries are
in a constant state of change. If you are outside the United States,
check the laws of your country in addition to the terms of this
agreement before downloading, copying, displaying, performing,
distributing or creating derivative works based on this work or any
other Project Gutenberg™ work. The Foundation makes no
representations concerning the copyright status of any work in any
country other than the United States.

1.E. Unless you have removed all references to Project Gutenberg:

1.E.1. The following sentence, with active links to, or other
immediate access to, the full Project Gutenberg™ License must appear
prominently whenever any copy of a Project Gutenberg™ work (any work
on which the phrase “Project Gutenberg” appears, or with which the
phrase “Project Gutenberg” is associated) is accessed, displayed,
performed, viewed, copied or distributed:

    This eBook is for the use of anyone anywhere in the United States and most
    other parts of the world at no cost and with almost no restrictions
    whatsoever. You may copy it, give it away or re-use it under the terms
    of the Project Gutenberg License included with this eBook or online
    at www.gutenberg.org. If you
    are not located in the United States, you will have to check the laws
    of the country where you are located before using this eBook.
  
1.E.2. If an individual Project Gutenberg™ electronic work is
derived from texts not protected by U.S. copyright law (does not
contain a notice indicating that it is posted with permission of the
copyright holder), the work can be copied and distributed to anyone in
the United States without paying any fees or charges. If you are
redistributing or providing access to a work with the phrase “Project
Gutenberg” associated with or appearing on the work, you must comply
either with the requirements of paragraphs 1.E.1 through 1.E.7 or
obtain permission for the use of the work and the Project Gutenberg™
trademark as set forth in paragraphs 1.E.8 or 1.E.9.

1.E.3. If an individual Project Gutenberg™ electronic work is posted
with the permission of the copyright holder, your use and distribution
must comply with both paragraphs 1.E.1 through 1.E.7 and any
additional terms imposed by the copyright holder. Additional terms
will be linked to the Project Gutenberg™ License for all works
posted with the permission of the copyright holder found at the
beginning of this work.

1.E.4. Do not unlink or detach or remove the full Project Gutenberg™
License terms from this work, or any files containing a part of this
work or any other work associated with Project Gutenberg™.

1.E.5. Do not copy, display, perform, distribute or redistribute this
electronic work, or any part of this electronic work, without
prominently displaying the sentence set forth in paragraph 1.E.1 with
active links or immediate access to the full terms of the Project
Gutenberg™ License.

1.E.6. You may convert to and distribute this work in any binary,
compressed, marked up, nonproprietary or proprietary form, including
any word processing or hypertext form. However, if you provide access
to or distribute copies of a Project Gutenberg™ work in a format
other than “Plain Vanilla ASCII” or other format used in the official
version posted on the official Project Gutenberg™ website
(www.gutenberg.org), you must, at no additional cost, fee or expense
to the user, provide a copy, a means of exporting a copy, or a means
of obtaining a copy upon request, of the work in its original “Plain
Vanilla ASCII” or other form. Any alternate format must include the
full Project Gutenberg™ License as specified in paragraph 1.E.1.

1.E.7. Do not charge a fee for access to, viewing, displaying,
performing, copying or distributing any Project Gutenberg™ works
unless you comply with paragraph 1.E.8 or 1.E.9.

1.E.8. You may charge a reasonable fee for copies of or providing
access to or distributing Project Gutenberg™ electronic works
provided that:

    • You pay a royalty fee of 20% of the gross profits you derive from
        the use of Project Gutenberg™ works calculated using the method
        you already use to calculate your applicable taxes. The fee is owed
        to the owner of the Project Gutenberg™ trademark, but he has
        agreed to donate royalties under this paragraph to the Project
        Gutenberg Literary Archive Foundation. Royalty payments must be paid
        within 60 days following each date on which you prepare (or are
        legally required to prepare) your periodic tax returns. Royalty
        payments should be clearly marked as such and sent to the Project
        Gutenberg Literary Archive Foundation at the address specified in
        Section 4, “Information about donations to the Project Gutenberg
        Literary Archive Foundation.”
    
    • You provide a full refund of any money paid by a user who notifies
        you in writing (or by e-mail) within 30 days of receipt that s/he
        does not agree to the terms of the full Project Gutenberg™
        License. You must require such a user to return or destroy all
        copies of the works possessed in a physical medium and discontinue
        all use of and all access to other copies of Project Gutenberg™
        works.
    
    • You provide, in accordance with paragraph 1.F.3, a full refund of
        any money paid for a work or a replacement copy, if a defect in the
        electronic work is discovered and reported to you within 90 days of
        receipt of the work.
    
    • You comply with all other terms of this agreement for free
        distribution of Project Gutenberg™ works.
    

1.E.9. If you wish to charge a fee or distribute a Project
Gutenberg™ electronic work or group of works on different terms than
are set forth in this agreement, you must obtain permission in writing
from the Project Gutenberg Literary Archive Foundation, the manager of
the Project Gutenberg™ trademark. Contact the Foundation as set
forth in Section 3 below.

1.F.

1.F.1. Project Gutenberg volunteers and employees expend considerable
effort to identify, do copyright research on, transcribe and proofread
works not protected by U.S. copyright law in creating the Project
Gutenberg™ collection. Despite these efforts, Project Gutenberg™
electronic works, and the medium on which they may be stored, may
contain “Defects,” such as, but not limited to, incomplete, inaccurate
or corrupt data, transcription errors, a copyright or other
intellectual property infringement, a defective or damaged disk or
other medium, a computer virus, or computer codes that damage or
cannot be read by your equipment.

1.F.2. LIMITED WARRANTY, DISCLAIMER OF DAMAGES - Except for the “Right
of Replacement or Refund” described in paragraph 1.F.3, the Project
Gutenberg Literary Archive Foundation, the owner of the Project
Gutenberg™ trademark, and any other party distributing a Project
Gutenberg™ electronic work under this agreement, disclaim all
liability to you for damages, costs and expenses, including legal
fees. YOU AGREE THAT YOU HAVE NO REMEDIES FOR NEGLIGENCE, STRICT
LIABILITY, BREACH OF WARRANTY OR BREACH OF CONTRACT EXCEPT THOSE
PROVIDED IN PARAGRAPH 1.F.3. YOU AGREE THAT THE FOUNDATION, THE
TRADEMARK OWNER, AND ANY DISTRIBUTOR UNDER THIS AGREEMENT WILL NOT BE
LIABLE TO YOU FOR ACTUAL, DIRECT, INDIRECT, CONSEQUENTIAL, PUNITIVE OR
INCIDENTAL DAMAGES EVEN IF YOU GIVE NOTICE OF THE POSSIBILITY OF SUCH
DAMAGE.

1.F.3. LIMITED RIGHT OF REPLACEMENT OR REFUND - If you discover a
defect in this electronic work within 90 days of receiving it, you can
receive a refund of the money (if any) you paid for it by sending a
written explanation to the person you received the work from. If you
received the work on a physical medium, you must return the medium
with your written explanation. The person or entity that provided you
with the defective work may elect to provide a replacement copy in
lieu of a refund. If you received the work electronically, the person
or entity providing it to you may choose to give you a second
opportunity to receive the work electronically in lieu of a refund. If
the second copy is also defective, you may demand a refund in writing
without further opportunities to fix the problem.

1.F.4. Except for the limited right of replacement or refund set forth
in paragraph 1.F.3, this work is provided to you ‘AS-IS’, WITH NO
OTHER WARRANTIES OF ANY KIND, EXPRESS OR IMPLIED, INCLUDING BUT NOT
LIMITED TO WARRANTIES OF MERCHANTABILITY OR FITNESS FOR ANY PURPOSE.

1.F.5. Some states do not allow disclaimers of certain implied
warranties or the exclusion or limitation of certain types of
damages. If any disclaimer or limitation set forth in this agreement
violates the law of the state applicable to this agreement, the
agreement shall be interpreted to make the maximum disclaimer or
limitation permitted by the applicable state law. The invalidity or
unenforceability of any provision of this agreement shall not void the
remaining provisions.

1.F.6. INDEMNITY - You agree to indemnify and hold the Foundation, the
trademark owner, any agent or employee of the Foundation, anyone
providing copies of Project Gutenberg™ electronic works in
accordance with this agreement, and any volunteers associated with the
production, promotion and distribution of Project Gutenberg™
electronic works, harmless from all liability, costs and expenses,
including legal fees, that arise directly or indirectly from any of
the following which you do or cause to occur: (a) distribution of this
or any Project Gutenberg™ work, (b) alteration, modification, or
additions or deletions to any Project Gutenberg™ work, and (c) any
Defect you cause.

Section 2. Information about the Mission of Project Gutenberg™

Project Gutenberg™ is synonymous with the free distribution of
electronic works in formats readable by the widest variety of
computers including obsolete, old, middle-aged and new computers. It
exists because of the efforts of hundreds of volunteers and donations
from people in all walks of life.

Volunteers and financial support to provide volunteers with the
assistance they need are critical to reaching Project Gutenberg™’s
goals and ensuring that the Project Gutenberg™ collection will
remain freely available for generations to come. In 2001, the Project
Gutenberg Literary Archive Foundation was created to provide a secure
and permanent future for Project Gutenberg™ and future
generations. To learn more about the Project Gutenberg Literary
Archive Foundation and how your efforts and donations can help, see
Sections 3 and 4 and the Foundation information page at www.gutenberg.org.

Section 3. Information about the Project Gutenberg Literary Archive Foundation

The Project Gutenberg Literary Archive Foundation is a non-profit
501(c)(3) educational corporation organized under the laws of the
state of Mississippi and granted tax exempt status by the Internal
Revenue Service. The Foundation’s EIN or federal tax identification
number is 64-6221541. Contributions to the Project Gutenberg Literary
Archive Foundation are tax deductible to the full extent permitted by
U.S. federal laws and your state’s laws.

The Foundation’s business office is located at 809 North 1500 West,
Salt Lake City, UT 84116, (801) 596-1887. Email contact links and up
to date contact information can be found at the Foundation’s website
and official page at www.gutenberg.org/contact

Section 4. Information about Donations to the Project Gutenberg
Literary Archive Foundation

Project Gutenberg™ depends upon and cannot survive without widespread
public support and donations to carry out its mission of
increasing the number of public domain and licensed works that can be
freely distributed in machine-readable form accessible by the widest
array of equipment including outdated equipment. Many small donations
($1 to $5,000) are particularly important to maintaining tax exempt
status with the IRS.

The Foundation is committed to complying with the laws regulating
charities and charitable donations in all 50 states of the United
States. Compliance requirements are not uniform and it takes a
considerable effort, much paperwork and many fees to meet and keep up
with these requirements. We do not solicit donations in locations
where we have not received written confirmation of compliance. To SEND
DONATIONS or determine the status of compliance for any particular state
visit www.gutenberg.org/donate.

While we cannot and do not solicit contributions from states where we
have not met the solicitation requirements, we know of no prohibition
against accepting unsolicited donations from donors in such states who
approach us with offers to donate.

International donations are gratefully accepted, but we cannot make
any statements concerning tax treatment of donations received from
outside the United States. U.S. laws alone swamp our small staff.

Please check the Project Gutenberg web pages for current donation
methods and addresses. Donations are accepted in a number of other
ways including checks, online payments and credit card donations. To
donate, please visit: www.gutenberg.org/donate.

Section 5. General Information About Project Gutenberg™ electronic works

Professor Michael S. Hart was the originator of the Project
Gutenberg™ concept of a library of electronic works that could be
freely shared with anyone. For forty years, he produced and
distributed Project Gutenberg™ eBooks with only a loose network of
volunteer support.

Project Gutenberg™ eBooks are often created from several printed
editions, all of which are confirmed as not protected by copyright in
the U.S. unless a copyright notice is included. Thus, we do not
necessarily keep eBooks in compliance with any particular paper
edition.

Most people start at our website which has the main PG search
facility: www.gutenberg.org.

This website includes information about Project Gutenberg™,
including how to make donations to the Project Gutenberg Literary
Archive Foundation, how to help produce our new eBooks, and how to
subscribe to our email newsletter to hear about new eBooks.